Lichtenštejnsko

Trek Fürstensteig máme za sebou a po osvěžení u vodní nádržky, která má asi spíše sloužit kravám, ale obsahuje příjemně studenou vodu, se převlékáme a nasedáme do auta. Máme namířeno do městečka Balzers (4 400 obyvatel), které leží v jihozápadním cípu Lichtenštejnska a od Gaflei jej dělí asi 20 km a necelá půlhodina jízdy. Opouštíme parkoviště, které se od rána prakticky celé zaplnilo auty turistů, a prudce klesáme zpět do údolí. Klesání je tak strmé, že i se zařazenou dvojkou se motor brzy dostává do nejvyšších otáček. Projíždíme malebný Triesenberg a po další sérii serpentin se konečně napojujeme na hlavní silnici č. 28.

Cestou se chceme stavit v kempu Mittagsspitze v Triesenu – našem plánovaném nocležišti – abychom zjistili podrobnosti a nemuseli vše řešit večer na poslední chvíli. Na místě však shledáváme, že otevírací doba kanceláře je poněkud netypická a odpoledne je obsazená pouze mezi pátou a osmou hodinou. Do páté hodiny nám zbývá pořád více než hodinu, a tak jedeme rovnou do města Balzers. Parkujeme v podhradí místního hradu Gutenberg a jdeme si nejprve prohlédnout místní farní kostel sv. Mikuláše (Pfarrkirche St. Nikolaus), obklopený útulným parkem a alejí. Hlavní dominantou nejjižnější lichtenštejnské obce je však vrcholně středověký hrad Gutenberg. Hrad stojí na vrcholku 70 m vysokého kopce, který se výrazně klene uprostřed města. Na jižním svahu kopce i v jeho zvlněném okolí se nacházejí vinice. Jiří a Petr vyrážejí podívat se nahoru na hrad, který je na rozdíl od hradu ve Vaduzu veřejnosti přístupný. Já zatím pořizuji pár fotek na vinohradu v podhradí. Asi po hodině strávené v poklidném, malebném městečku vyrážíme zpátky do Triesenu do kempu Mittagsspitze.

Na recepci vyřizujeme formality a za jedno auto, jeden stan a tři osoby platíme za jednu noc 46,70 CHF (cca 1 178 CZK v době návštěvy). S ohledem na jinak velmi vysokou cenovou úroveň v Lichtenštejnsku cenu za kemp nehodnotíme jako přemrštěnou. Kemp je pěkný, členitý a vybavený slušným zázemím. Nedílnou součástí kempu je velmi slušná (a drahá) restaurace Zur alten Eiche. Pokud jde o ubytování, máme nyní vše vyřízeno a můžeme konečně vyrazit do hlavní obce Vaduzu bez rizika, že se večer již nestihneme ubytovat.

Z Triesenu je do Vaduzu co by kamenem dohodil a cestu (stále po staré známé silnici č. 28) není možné splést. V 17:45 odstavujeme auto na parkovišti mezi restaurací New Castle a supermarketem Coop, což je přímo v centru obce. Máme připravený asi čtyřkilometrový okruh po nemnohých památkách lichtenštejnské metropole, který zvládáme během ani ne dvou hodin. Procházku začínáme na ulici Städtle, pěší zóně spojující radnici a budovu parlamentu a tvořící samé centrum obce. Bezprostředně za zástavbou lemující ulici Städtle se strmě zdvihá skalní stěna, na jejímž vrcholu trůní vaduzský hrad, který jsme dosud byli zvyklí vídat z jiné perspektivy. Těsně před koncem otevírací doby (do 18:00) vcházíme do moderní budovy Liechtenstein Center, která slouží jako turistické centrum. Na památku si nechávám do pasu dát razítko; cena za tento „suvenýr“ je 3 CHF nebo 3 EUR. S nepříliš výhodným kurzem 1 CHF = 1 EUR jsme se v Lichtenštejnsku setkali vícekrát, oficiální platidlo je nicméně pouze švýcarský frank. Prakticky všude je však možné použít platební kartu, a tak není problém návštěvu knížectví absolvovat bez hotovosti.

Kdo má rád moderní architekturu, přijde si ve Vaduzu na své. Jmenujme Liechtenstein Center kombinující dřevo a sklo, naproti stojící hodnotně působící budovu zemské banky (Liechtensteinische Landesbank), bílou krychli budovy umělecké nadace Hilti Art Foundation kontrastující s černým kvádrem muzea Kunstmuseum Liechtenstein (2000) nebo novou budovou parlamentu s nezaměnitelnou jednací síní se špičatou zděnou střechou (2008). Na budovu parlamentu (Landstagsgebäude) materiálově navazuje zeď volně ohraničující nevelký park trojúhelníkového půdorysu. V parku jsou v pravidelných řadách vysázené stromky, skýtající příjemný stín. Zem je tvořena souvislou vrstvou oblázků. Příjemné místo pro odpočinek… Moderní budově parlamentu přiléhá historická vládní budova (Regierungsgebäude) z roku 1905, s mozaikami zdobeným průčelím. Obě vládní budovy jsou vizuálně propojeny žlutým dlážděním, vymezujícím „vládní čtvrť“. Moderní budovy ve Vaduzu jsou porůznu doplněny skulpturami. Zejména mne pobavila poblíž budovy pošty stojící „zeď“ uprostřed s průchozím otvorem. Při průchodů zdí má člověk pocit, že se ocitl někde pod vodopádem a má podvědomě tendenci uskočit, neboť nad hlavou mu prýští voda, vystřikovaná obloukem od jednoho konce duté zdi k druhému.

Prohlídku miniaturního centra završujeme u novogotické katedrály sv. Florina (1874), toho času bohužel pod lešením a nepřístupné. Jdeme dále po hlavní silnici a po asi 400 metrech odbočujeme doprava na ulici Zollstrasse, která by nás měla dovést až k historickému dřevěnému mostu přes Rýn. Cestou nás zaujme u silnice stojící osamělý přívěs s množstvím dýní všech velikostí. U přívěsu je ceník a kasička a každý si tak může samostatně koupit dýni podle vlastního výběru. Po ujití asi 500 m konečně přicházíme k historickému mostu přes Rýn (Alte Rheinbrücke). Jedná se o krytý dřevěný most o délce 135 m, spojující Vaduz se švýcarskou obcí Sevelen. Když projdeme skrze spoře osvětlenou dřevěnou konstrukci na druhý břeh, ocitáme se na území Švýcarska; lichtenštejnsko-švýcarská hranice vede právě prostředkem Rýnu. Most, postavený v roce 1901 na pilířích svého předchůdce a v roce 2010 rekonstruovaný, slouží dnes pouze pro pěší a cyklisty.

Je po sedmé večer a po náročném a velmi horkém dni se již nepříjemně hlásí únava. Plán tedy zní se vrátit do 1,5 km vzdáleného centra a posedět na terase restaurace New Castle, kterou jsme měli vyhlédnutou a u které máme auto. Když dorazíme do restaurace, zjišťujeme, že terasa je plně obsazena. Je nám sice nabídnuto místo uvnitř, tam ale panuje opravdu nesnesitelné horko. Původní plán tudíž rušíme a jedeme do Triesenu do kempu s tím, že si něco dáme až tam. Po vyhledání místa pro kempování a postavení stanu se konečně přesouváme do restaurace Zur alten Eiche, která je nedílnou součástí kempu. Cenová hladina služeb v Lichtenštejnsku je na české poměry – a troufám si říct, že i na německé – opravdu astronomická, s velkou hostinou tedy nepočítáme. Objednáváme si alespoň výborný ležák Edelspez, produkt švýcarského pivovaru Schützengarten, který přijde na 6 CHF (150 CZK). Jako bonusový předkrm servírka přináší maličký, avšak delikátní bylinkový chléb upečený v květináči. K jídlu objednávám tradiční flammkuchen - původem alsaský křupavý slaný koláč se špekem a cibulí, za který restaurace požaduje 21,50 CHF (540 CZK). Koláč je dobrý, ale nepříliš vydatný, spíše na úrovni předkrmu. Po večeři ještě chvíli besedujeme, ale únava nás brzy zahání spát.