Lichtenštejnsko

Prahu opouštíme na přelomu pátku a soboty. Na palubě auta jsou kromě mne přítomni také spolucestovatelé Petr a Jiří – původce myšlenky strávit víkend v tomto ministátu, lemovaném z jedné strany Rýnem (který tvoří přírodní hranici se Švýcarskem) a z druhé strany strmými štíty Alp, oddělujícími Lichtenštejnsko od rakouského Vorarlberska. Motor sotva vychladl po nedávné expedici do Rumunska, Moldavska a Podněstří, a již má před sebou další slušnou porci kilometrů. Ačkoliv, není to tak horké – českou metropoli dělí od Lichtenštejnska jen asi 650 km. Prakticky celou cestu jedeme po dálnici, v Německu mnohdy bez rychlostního omezení, takže jízda nejen že rychle ubíhá, ale je i vcelku pohodlná. Toho kolegové nekolegiálně využívají ke spánku nebo alespoň klimbání.

Prosvištíme Bavorsko a Bádensko-Württembersko a ještě za tmy na přechodu Lindau – Bregenz protínáme německo-rakouskou hranici. Během krátkého transitu Rakouskem se konečně začíná rozednívat a my tak na této cestě poprvé můžeme obdivovat siluetu Alp. Cesta přes Rakousko je zpoplatněna dálniční známkou, kterou je v desetidenní verzi možné zakoupit za cenu 8,80 EUR anebo 257 Kč v předprodeji ÚAMK. Před Feldkirchem doplňujeme pohonné hmoty (cca 38 Kč/l) a za pár minut – asi v půl šesté ráno – se již ocitáme na území Lichtenštejnského knížectví. Od roku 2011 je ministát součástí Schengenského prostoru; hranice jsou díky tomu volně průjezdné.

Časného sobotního rána zemička působí velmi pokojně. Všímáme si zejména všeobecné upravenosti a úhlednosti veřejného prostoru. Kousek za hranicemi, konkrétně u Nendelnu, nás fotografické choutky nutí zastavit a pořídit první záběry. Zvlněná krajina, doplněná v dálce skalními masivy, působí v měkkém světle prvních slunečních paprsků více než půvabně. Po fotopauze usedáme do auta a jedeme dál na jih po státní silnici č. 28. Projedeme Schaan, s 5 800 obyvateli největší lichtenštejnskou obec (nemá městská práva), a díky bezprostředně navazující zástavbě si vlastně ani nevšimneme, že jsme již ve Vaduzu – hlavní obci Lichtenštejnského knížectví. Ano, ani Vaduz nemá městská práva. S 5 400 obyvateli je druhým největším sídlem v zemi. Nachází se v nadmořské výšce 455 m n.m. a leží na pravém břehu Rýna. Prohlídku Vaduzu máme sice také v plánu, ale až odpoledne; první část dne chceme využít na projití populární horské stezky zvané Fürstensteig („Knížecí stezka“), která se pod hřebenem horského hřbetu v severozápadní části pohoří Rätikon vine již od roku 1898. Trek plánujeme završit výstupem na vrchol Kuegrat ve výšce 2 123 m n.m.

Krátce po vjezdu do Vaduzu odbočujeme z hlavní silnice doleva směrem ke knížecímu hradu, kolem kterého vede silnice do Gaflei – malé horské vesničky a současně výchozího bodu treku. Cestou ještě krátce zastavujeme v malebných vaduzských uličkách a pořizujeme pár fotografií knížecího hradu, vypínajícího se nad Vaduzem. Nízká, architektonicky čistá zástavba, vinice a stromy obrostlá skála korunovaná starobylým hradem tvoří nevšední, ale harmonický celek.

Někdy po půl osmé se opět rozjíždíme. Protáhneme se serpentinou za knížecím hradem a stoupáme stále výš a výš. Úzká silnička se mění na jednosměrku, ale i tak zde není místa nazbyt. Stoupání nebere konce a s utaženými zatáčkami nabíráme další a další výškové metry. Auta zde dostávají pořádně zabrat. Alespoň že na těch několika málo křižovatkách jsou odbočky dobře značeny a dojet na první pokus do cíle, kterým je v našem případě Gaflei, je s trochou ostražitosti velmi jednoduché. Před osmou ranní jsme konečně nahoře. Oceňujeme, že parkoviště je hned na dohled a je zdarma. Jsme ve výšce 1 500 m n.m., což znamená, že z Vaduzu jsme nastoupali více než 1 000 výškových metrů. Další převýšení nás ještě čeká, ale to již budeme muset po svých. Převlékáme se, přibalujeme dostatek vody a v půl deváté vyrážíme na trek. Zdaleka nejsme jediní, kdo se dnes na Fürstensteig vydal – slunečného počasí se k túře rozhodla využít slušná řádka nejen Lichtenštejnců, ale i turistů z blízkého Rakouska, Švýcarska a Německa. Kdo by zde hledal liduprázdné, divoké hory, byl by samozřejmě zklamán, přesto jsme si s ostatními turisty vzájemně ještě příliš nepřekáželi. Cestou zpět v odpoledních hodinách však bylo vytížení trasy podstatně vyšší.

První metry stezky vedou lesem, který ale brzy končí a nám se tak otevírá působivý výhled do údolí, ležícího hlouběji než kilometr pod námi. Pozorujeme šedozelenou stuhu Rýna, obec Schaan se špičatou kostelní věží i další obce. Vaduz tušíme někde pod námi, díky vysokým skalám mimo přímý dohled. Postupujeme dále klikatící se stezkou. Na druhé straně stezky se v protikladu k hlubokému údolí tyčí skalní stěna, oživená ze skalních puklin rostoucími klečemi. Mám pocit, že s každým dalším obloukem se pěšina stále zužuje. Místy je doplněna řetězy a je pravdou, že v některých úsecích se dva lidé stěží vyhnou. S přibývajícími metry je prostředí pustější – vegetace mizí a nás obklopují holé skály, čnící vysoko nad nás. Směrem do údolí se prudce svažuje sráz pokrytý sutí a místy ozvláštněný rozeklanými skalisky složitých tvarů. Na skalách vysoko nad námi stěží rozeznáváme postavičky turistů, jdoucí o několik „pater“ stezky nad námi. Z větší vzdálenosti vypadá stezka velmi nebezpečně až neschůdně, ale jde spíše o optický klam.

Asi za hodinu a tři čtvrtě dosahujeme sedla Gafleisattel v nadmořské výšce 1 856 m n.m. Zde končí skalnatá stezka a charakter treku se mění. V tuto chvíli máme za sebou asi 2 nebo 2,5 kilometru a převýšení kolem 350 metrů. Cestu by šlo s přihlédnutím k tomu, že jsme dělali četné zastávky na výhledech do údolí, stihnout rychleji. V sedle si dáváme asi půlhodinovou přestávku a zaháníme hlad, který se díky vynechané snídani a absolvovanému výstupu nepříjemně vystupňoval. Během přestávky si prohlížíme okolní terén a shledáváme, že cíl treku, hora Kuegrat (2 123 m n.m.), je na dohled. Ve skutečnosti je to k němu ještě asi 2 kilometry. Zpoza Kuegratu vykukuje charakteristický vrchol Drei Schwestern (Tři sestry), tvořený třemi semknutými skalisky a dosahující výšky 2 053 m n.m.

Jak již jsem zmínil, charakter krajiny dále za sedlem se mění. Nyní okolní příroda hraje všemi odstíny zelené; pozorujeme jak horské louky, odkud se rozléhá zvuk kravských zvonců, tak smrkový porost táhnoucí se na horských úbočích a zejména všudypřítomné kleče. Zatímco první část treku jsme zásluhou poměrně brzkého startu šli ve stínu a tudíž v příjemném chládku, nyní jdeme přímo na ostrém slunci a teplota stoupá výše, než by bylo příjemné. Stezka vede těsně pod hřebenem, a když míjíme vrchol Gafleispitz (2 000 m n.m.), stáčí se aspoň na chvíli do stínu. Následuje závěrečná část stoupání, završená klikatící se pěšinou, která nás dovede až na špičatý vrchol Kuegratu, osazený křížem a schránkou s vrcholovou knihou. Na vrcholu staneme čtvrt hodiny po poledni. Jsme ve výšce 2 123 m n.m., takže údolí je nyní úctyhodných 1 700 m pod námi. Výhled dolů, ale i na suťovitá úbočí sousedních vrcholů Garsellikopf a Drei Schwestern je skutečně dechberoucí. Při pohledu severním směrem rozeznáváme i 35 km vzdálené Bodamské jezero.

Po příjemném posezení na vrcholku hory zahajujeme sestup zpátky do Gaflei. Z časových důvodů vypouštíme experiment s alternativní trasou a pro cestu zpět volíme stejnou trasu, jako směrem nahoru. Stezka se ještě více zaplňuje proti nám jdoucími turisty, z nichž někteří evidentně bojují s upadající morálkou. Několikrát jsme dotazování na zbývající vzdálenost a případná doporučení, a tak můžeme čerstvě nabyté zkušenosti alespoň předat dál. V sedle Gafleisattel trochu překvapivě potkáváme skupinku českých turistů. Jsou tři hodiny odpoledne, když jsme zpátky na parkovišti v Gaflei.