Lichtenštejnsko

Ráno si poněkud přispíme a kemp opouštíme až skoro v deset hodin. Plán na neděli je volnější, než na předešlý den – dopoledne ještě zlehka zabrousit do hor, následně se zastavit u hradu ve Vaduzu a poté se přesunout do severní části země do Schellenbergu. Odpoledne bychom se také rádi vykoupali ve vodách Rýnu a cestou zpět do ČR udělali fotozastávku u bavorského zámku Neuschwanstein.

Z kempu Mittagspitze je to do Malbunu asi 15 km a slabou půlhodinku jízdy. Cesta zpočátku kopíruje včerejší cestu z Gaflei, avšak na rozcestí nad Triesenbergem nejedeme doleva na Gaflei, ale doprava na Malbun. Rozcestí je značené. Zajímavostí na cestě je průjezd asi 700 m dlouhým tunelem mezi Triesenbergem a osadou Steg, který je tak úzký, že když se míjíme s vozy SUV, musíme hlídat každý centimetr. Když přijedeme do Malbunu, vypadá to, že ani nebudeme mít kde zaparkovat. Stačí ale sjet kousek zpátky, kde jsou na okraji vesnice dostatečně kapacitní parkoviště.

Malbun leží v nadmořské výšce 1 600 m n.m. a od hranic s Rakouskem jej dělí méně než 2 kilometry. Malbun má význam především jako zimní horské středisko; v létě zde až na pár obyvatel prakticky nikdo nepřebývá. Tomu odpovídá i místní infrastruktura a zástavba, která sestává zejména z ubytovacích zařízení. Neznamená to však, že v létě je tu mrtvo – potkáváme docela hodně turistů, kteří si vyšli do strání obdivovat výhledy do fotogenické alpské krajiny. Naše dnešní vycházka nemá ani stanovený konkrétní cíl – auto necháváme na jednom z parkovišť a víceméně náhodně se pouštíme do svahu jižním směrem od vesnice. Cestou můžeme pozorovat horský masiv Gamsgrat (2 246 m n.m.) vyrůstající na protější straně údolí. Dojdeme až k horní stanici lanovky Täli ve výšce 1 871 m n.m. Láká nás překonat hřbet, oddělující nás od vedlejšího údolí Väluna, ale začíná nás tlačit čas. Obracíme se a klesáme zpátky do Malbunu.

Zpáteční cestu volíme mírně jinak, než cestu nahoru – jdeme po stezce Panoramaweg, která nám nabídne trochu toho nezbytného „alpského kýče“, totiž výhledy na sytě zelené louky s pasoucími se strakatými kravami. To už ale pomalu scházíme k parkovišti a chystáme se k odjezdu. Cestou se neplánovaně zastavujeme v Triesenbergu, kde nás zláká místní kostelík sv. Josefa s cibulovou věží, dokončený v roce 1940. Sice jsme si již mohli zvyknout, ale opět nás udivuje úhlednost doslova každého koutu vesničky. Péče majitelů o jejich nemovitosti a cit pro udržení místního stylu jsou opravdu příkladné a i díky tomu vypadají lichtenštejnské obce čistě a vkusně. Dlouho se však v Triesenbergu nezdržíme a místo toho zamíříme již naposledy do Vaduzu, lépe řečeno k vaduzskému hradu.

Auto necháváme na parkovišti o dvě zatáčky výše nad hradem a k mohutné stavbě se vracíme asi 250metrovou procházkou. Z této (východní) strany není hrad tak členitý, zato si lze zblízka prohlédnout dva mohutné rondely se zdmi silnými až 5 metrů a částečně i čtyřhranný bergfrit. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1322. V roce 1499 byl hrad vypálen. Roku 1712 hrad zakoupili Lichtenštejnové. Na počátku 20. století byl hrad restaurován a ve 30. letech byl dále rozšířen. V roce 1938 se zde lichtenštejnský kníže usadil natrvalo. Tak je tomu dodnes – hrad je oficiálním sídlem lichtenštejnské knížecí rodiny a je tedy veřejnosti nepřístupný. Současnou hlavou rodu je kníže Hans Adam II., výkonná moc však nyní náleží princi Aloisovi, který se v roce 2004 stal lichtenštejnským regentem.

Za zmínku stojí dlouhodobě nedobré vztahy Lichtenštejnska a České republiky, které pramení z poválečné konfiskace rozsáhlého majetku Lichtenštejnů na území tehdejšího Československa. Jde mimo jiné o zámky Lednice, Valtice, Mikulov či moravský Šternberk. Otázka majetku je dosud nevyřešena a nároky ze strany Lichtenštejnů přetrvávají, přesto byly v roce 2009 diplomatické styky, přerušené roku 1939, obnoveny. Odkazy na české země můžeme nalézt také v erbu Lichtenštejnů (a současně státním znaku), kde mají svá pole znaky Slezska, Opavska a Krnovska.

My už ale dáváme Vaduzu definitivně sbohem a odjíždíme na sever země do asi 15 km vzdáleného Schellenbergu, kde si chceme prohlédnout zříceninu hradu Obere Burg. Schellenberg leží v nížinaté části Lichtenštejnska a jeho historický význam spočívá v tom, že v roce 1719 byl spojen s Vaduzem, čímž vzniklo Lichtenštejnské knížectví. Když přijedeme do města, volně rozprostřeného po nevysokých kopečcích seznáváme, že orientace zde je poměrně složitá a máme problém zříceninu najít. Nakonec jakousi zříceninu nacházíme, ukazuje se však, že jde o Untere Burg (v Schellenbergu jsou zříceniny dvě). Zde toho není mnoho k vidění; z hradu ze 13. století se zachovaly prakticky pouze základy zdí. Dlouho se tu nezdržíme, teplota se přehoupla přes 30°C, a tak máme turistiky a ježdění autem už dost a raději bychom se vykoupali.

I s koupáním jsme v našem plánu počítali. Máme vyhlédnuté místo v samém severním cípu knížectví, v místech, kde se uprostřed Rýnu sbíhají hranice Lichtenštejnska, Rakouska a Švýcarska. Místo není z Schellenbergu daleko, ale není přímo dosažitelné autem. Parkujeme tedy na okraji průmyslové zóny, na konci ulice Industriestrasse a dál pokračujeme pěšky rovinatou zemědělskou krajinou. Souběžně s hlavním, dnes regulovaným tokem Rýnu se divokým lesním porostem proplétá menší tok, který zřejmě představuje jedno z původních rýnských ramen. Po více než dvoukilometrové procházce konečně narážíme na hraniční kámen, který je nejsevernějším bodem Lichtenštejnska a současně nejzápadnějším bodem Rakouska. Zde scházíme dolů k říčnímu korytu. Stav vody není nikterak vysoký, přesto je říční proud velmi silný a přebrodit na švýcarský břeh je prakticky nemožné. Řeka si i v těchto místech stále uchovává něco z charakteru horského toku; dno je oblázkové a nad hladinu na mnoha místech vyčnívají říční lavice.

Posedávání ve studené vodě přijde po horkém dni vhod – chladíme zbylé zásoby piva a z vody se nám příliš nechce. Idylku jen trochu kazí mírný hluk ze švýcarské dálnice na druhém břehu. U Rýnu se nakonec zdržíme více, než jsme původně chtěli a je už asi šest hodin, když vyrážíme zpátky k autu. Když před sedmou večer dáváme Lichtenštejnsku sbohem, začíná být zřejmé, že zastávka u bavorského zámku Neuschwanstein by již neměla valný smysl a že tak jako tak přijedeme do Prahy později, než jsme původně chtěli, takže nakonec jedeme přímo. Do Prahy přijíždíme asi ve dvě hodiny ráno, a děláme tak tečku za vydařeným, byť jenom víkendovým výletem.