Litva a Lotyšsko

Ráno se loučíme s Karostou a nabíráme jižní kurs. Po ujetí 60 km překračujeme lotyšsko-litevskou hranici, čímž uzavíráme lotyšskou epizodu a vracíme se zpět do Litvy. Jakmile přejedeme pomyslnou hraniční čáru, stav silnice se skokově zlepšuje. Projíždíme okolo městečka Palanga, které je oblíbeným přímořským letoviskem a disponuje dokonce vlastním mezinárodním letištěm. My ale míříme ještě o kousek dál – do přístavního města Klaipėda, které bude naším výchozím bodem při cestě na Kurskou kosu. Tam strávíme necelé dva dny rekreací a poznáváním této přírodní zajímavosti.

Kurská kosa je písečný poloostrov velmi protáhlého, zakřiveného tvaru. Odtud také pochází označení „kosa“. Poloostrov je 100 km dlouhý a jeho šířka kolísá v rozmezí 0,4 - 3,8 km. Mezi ním a pevninskou Litvou se nachází mělký Kurský záliv. O poloostrov se dělí Litva spolu s Kaliningradskou oblastí, což je exkláva Ruské federace. Rusku náleží jižní polovina poloostrova. Na prakticky celém území kosy je vyhlášen národní park (Kuršių nerijos nacionalinis parkas); v roce 2000 byla Kurská kosa zařazena na listinu UNESCO. Pro Kurskou kosu jsou charakteristické písečné duny, díky kterým se poloostrovu někdy přezdívá „baltská Sahara“.

S pevninou je kosa spojena ve své ruské části – to znamená, že abychom se na poloostrov z pevninské Litvy dostali, musíme jet trajektem. Speciálně pro tento účel je zde provozována pravidelná trajektová linka, která v pravidelných intervalech pendluje mezi klaipėdským přístavištěm a břehem kosy. Zájem o návštěvu Kurské kosy je toho dne enormní a není se čemu divit – je pátek, je horko a předpověď slibuje slunečný víkend; všeobecná popularita tohoto místa by však byla důvodem sama o sobě. V důsledku toho na přístavní komunikaci, která přivádí auta k trajektu, vzniká značná kolona. Přesto nečekáme nesnesitelně dlouho, přímo z okénka platíme 32 Lt (260 Kč) ze přepravu osobního automobilu a po chvíli již najíždíme na palubu trajektu. Zřízenci mají plné ruce práce s organizací aut na palubě, neboť vozidla přijíždí z několika pruhů. Práce jim ale jde od ruky, a tak je paluba zanedlouho plně obsazena. Auta stojí doslova pár centimetrů od sebe – tak blízko, že dveře jdou sotva otevřít, aby mohl člověk vyjít na palubu. Na druhou stranu to skoro ani nemá cenu, jelikož cesta přes necelých 600 m široké ústí Kurského zálivu trvá jen pár minut. Přirážíme ke břehu a vyloďujeme se. Daleko ale nedojedeme – území národního parku je přísně chráněné a vjezd do něj je regulován. Zastavujeme u „check-pointu“ a jsme nuceni uhradit poplatek za vjezd do rezervace. Platíme 30 Lt (240 Kč), závora se zdvihá a otevírá závěrečnou část naší baltské expedice.

Máme za sebou asi 20 km jízdy po silničce vedené převážně ve stínu lesa, když přijíždíme do vesničky Juodkrantė. Protože jsme od rána ještě nejedli a navíc se blíží čas oběda, usedáme na terasu restaurace při hotelu Vila Flora. Seznáváme, že cenová úroveň je zde poněkud „nelitevská“, což je ale charakteristické pro celou Kurskou kosu, jakožto populární destinaci. Objednáváme si tagliatelle s kuřecím masem a sýrovou omáčkou, za které restaurant požaduje 20 Lt (160 Kč); většina ostatních jídel je ještě výrazně dražší. Jídlo není špatné, ale z šedého průměru se také nijak nevymyká a velikost porce je žalostná. Zklamání zaháníme půllitrem obligátního Švyturysu a po krátké prohlídce pobřeží Kurského zálivu pokračujeme v cestě. Míjíme odbočky na osady Pervalka a Preila, ale držíme se stále na hlavní silnici, kopírující západní pobřeží poloostrova.

Naším cílem pro dnešní den je malebné městečko Nida, rozkládající se na samém jihu litevské části poloostrova a tvořící centrum letoviska. V roce 1961 byla Nida spolu s dalšími osadami na poloostrově sloučena, čímž vzniklo městečko Neringa. To má však spíše administrativní význam, geograficky jsou jednotlivé osady od sebe značně daleko. Neringa má celkem 2 600 stálých obyvatel, ale uvádí se, že každoročně sem zavítá až 700 000 turistů. Destinace je velmi oblíbená mezi německými, ruskými či estonskými turisty. Městečko je krásně upravené a čisté, kolem přístavních mol kotví plachetnice, cesty lemují dřevěné rybářské chalupy s typickými modrými střechami, ale setkáme se zde i s množstvím moderních rekreačních staveb. Na jižním okraji městečka se nachází Nidos kempingas – autokemp, kde strávíme dvě noci. Jdeme na recepci domluvit si pobyt. Vyšší cenu sice očekáváme, ale výsledná částka ve výši 156 Lt (1 250 Kč) převyšuje i tato očekávání. Na druhou stranu musíme připustit, že kemp je kvalitní, čistý, dobře vybavený – součástí je restaurace s terasou, dostatečně dimenzované a čisté hygienické zázemí i různá sportoviště. Plocha určená pro stanování leží v borovém háji, který poskytuje příjemný stín. Daleko není ani k pláži, kam je možné dojít asi za 10 minut chůze.

Po týdnu cestování a poznávání soudíme, že trocha rekreace nemůže uškodit, a tak je to právě pláž, kam vedou naše kroky poté, co postavíme stan. Cestou k pláži míjíme tabuli, která oznamuje, že teplota vody je pouhých 18°C – navzdory již několik dnů trvajícímu horkému počasí. Na vrcholku stráně oddělující pláž od vnitrozemí je stánek s občerstvením a točeným pivem. To není jediný stánek, tento je ale z pláže nejblíže. Scházíme po dřevěných schodech dolů na pláž. Ačkoliv je letní sezóna na samém vrcholku, pláž není zaplněná do takové míry, aby to obtěžovalo. Samozřejmě, prázdná také zdaleka není, ale s přeplněnými středomořskými plážemi je to nesrovnatelné. Pláž má Blue Flag certifikát, zaručující dodržení kvalitativních a bezpečnostních standardů i vysokou kvalitu vody. A skutečně – písek je čistý a bílý, moře průzračné a modré, dno klesá pomalu a pláž je monitorovaná. Na můj vkus jsou to možná až příliš „sterilní“ podmínky – chci si při plavání užít trochu volnějšího moře. Rebelantsky se pouštím za bójemi vytyčenou hranici. Vln si ale neužívám dlouho – za chvíli mám co do činění s pobřežní hlídkou, která přijíždí na motorovém člunu a s tónem nepřipouštějícím diskusi mne vykazuje zpět. Potupně plavu zpátky.

Válením se na pláži a nadmíru osvěžujícím koupáním strávíme zbytek odpoledne. Den byl sice nadprůměrně horký, ale jak se slunce sklání k obzoru, od moře duje chladný vzduch a lidé opouštějí pláž. Slunce je v této zeměpisné šířce přece jen slabší než jsme zvyklí a ani masy vody pevninu nedokážou výrazněji prohřát. Má to ale i své výhody – pokud nejste zrovna citlivější fototyp, hned tak se nespálíte. Po posledním krátkém koupání i my opouštíme pláž a vracíme se do kempu. Večer ale ještě nekončí – jdeme vyzkoušet místní restauraci. Usedáme na její zahrádku a objednáváme si oblíbený Švyturys Ekstra, zde za cenu 8 Lt (65 Kč). Rozkládáme podrobnou mapu Kurské kosy, dovezenou už z Prahy, a vybíráme místa, která navštívíme zítra. Před půlnocí jdeme spát.