Litva a Lotyšsko

Těsně před devátou hodinou večerní vjíždíme do areálu věznice, abychom stihli domluvenou prohlídku. Pro začátek ale ještě pár slov k bohaté, ale stejně tak krvavé historii věznice. Výstavba budovy z typických červených cihel byla dokončena v roce 1904. Není bez zajímavosti, že budova měla původně sloužit jako nemocnice. Situace se však změnila a již roku 1905 sem byli deportováni první vězňové.

Zpočátku to byli proticarští revolucionáři, později si zde odpykávali výchovné tresty nedisciplinovaní řadoví příslušníci námořních sil. Pro tyto účely bylo uvnitř zařízeno 39 cel. Vojáci sem sice bývali posíláni zpravidla na krátkodobé tresty, ale za sebemenší prohřešky jim byl nucený pobyt prodlužován. Často se tak protáhl na mnohonásobek původní délky. Jak běžel čas, věznice sloužila postupně celé škále režimů. Po labutí písni carského režimu a získání nezávislosti sloužila věznice v letech 1918-40 potřebám lotyšské armády. Nejčernější kapitolu historie káznice napsali nacisté, kteří zde během okupace Lotyšska za druhé světové války popravili desítky až stovky lidí. Když se Lotyšsko dostalo do područí Sovětského svazu, sloužilo vězení sovětským ozbrojeným silám. V letech 1992-97 káznice přešla zpět pod lotyšské námořnictvo. Ano – až do roku 1997 bylo nápravné zařízení v provozu. Za celou dobu provozu věznice se z ní nikomu nepodařilo utéct.

V devět hodin přichází sympatická průvodkyně, a tak můžeme začít s prohlídkou, která naštěstí probíhá v angličtině. Prohlížíme si kanceláře věznice, pracovnu ředitele a místnost, kde byly prováděny výslechy. Tyto prostory obsahují velké množství dobových artefaktů z různých časových úseků existence Sovětského svazu i věznice samotné, jako jsou uniformy, technická zařízení či ochranné pomůcky pro případ chemického útoku, nicméně než autentické vybavení je to spíše muzejní expozice. Dostává se na zajímavější část prohlídky – přemisťujeme se k celám. Když dostaneme možnost si je prohlédnout, vkrádá se mi myšlenka, že v tomto srovnání je naše kobka opravdu tak trochu „VIP“.

Od průvodkyně se dozvídáme množství zajímavých, často až šokujících informací o tom, jak to ve zdejším vězení chodilo a v jakých podmínkách zde vězňové pobývali. Nebyl to žádný med – velmi nízká vnitřní teplota, „lůžka“ v podobě několika prken položených na podlaze či toalety reprezentované dvěma špinavými dírami, umístěnými těsně vedle sebe. Na toaletu se smělo pouze dvakrát denně ve stanoveném čase a na ranní hygienu bylo vyhrazeno půl hodiny pro všechny vězně dohromady, což se striktně dodržovalo. Kdo se při mytí zdržel a způsobil, že se na všechny nedostalo, stal se okamžitě terčem šikany ze strany spoluvězňů. Jako každá správná věznice i tato samozřejmě disponuje „samotkou“, kde se na zkoušku necháme zavřít a poznáváme, co je to absolutní tma. Součástí trestu často byla povinnost dlouhé hodiny ve stísněné kobce pochodovat, přičemž dozorce naslouchal za dveřmi. Pokud neslyšel kroky nebo byl s výkonem vězně nespokojen, často mu udělil další trest. Zbylí vězni, kteří nepobývali na samotce, se během dne věnovali činnostem, které měly upevnit jejich kázeň a smysl pro disciplínu. Vojáci se tak věnovali cvičení, pochodování nebo neustále probíhajícímu úklidu.

Po ukončení působivé prohlídky se přesouváme na nádvoří před věznicí, kde našemu zvědavému oku neujde vojenský obojživelný automobil ZIS-485 z 50. let, známý také pod armádním označením BAV (Bolšoj Avtomobil Vodoplavajuščij). Jedná se speciální třínápravový automobil s otevřenou karoserií, umožňující přepravovat až 25 vojáků nebo 2,5 t nákladu po souši i po vodě. Bohužel, ze zpuchřelých pneumatik, vydrancovaného motorového prostoru a rozbitých skel je zřejmé, že není v provozuschopném stavu. Je už po desáté hodině, ale díky vyšší zeměpisné šířce si můžeme užívat světla do velmi pozdních hodin, a tak si ještě prohlížíme venkovní expozici fotografií, dokumentující historii Karosty, popíjíme přivezené pivo a diskutujeme. Před jedenáctou se vracíme do nehostinných útrob káznice, která se v šeru jeví ještě o něco zlověstněji. Zůstali jsme již zcela sami; chvíli se ještě procházíme po oprýskaných chodbách. Chladný a těžký vzduch, vysoké stropy a nedostatečné osvětlení, způsobující fantaskní stíny, přispívají k tísnivé atmosféře. Na stěnách visí zaprášené propagandistické grafiky, vybledlé portréty komunistických funkcionářů a na chodbu shora dohlíží stylizovaný Leninův portrét v nadživotní velikosti.

Zajímavostí je, že ve věznici byla údajně zaznamenána paranormální aktivita – ta se nejčastěji projevuje nevysvětlitelnými závany ledového vzduchu odnikud, zvuky kroků v liduprázdných chodbách či samovolným otevíráním dveří cel. Říká se, že mezi vězeňskými zdmi bloudí duše popravených vězňů a hledají klid. Pravidelně se také lze setkat s přízrakem mladé ženy, která se oběsila poté, když zjistila, že její snoubenec byl ve věznici popraven. Událost se skutečně stala v roce 1944, kdy byla Karosta v držení Němců, kteří zde popravovali civilisty. V roce 2009 se věznice dostala do hledáčku amerických „lovců duchů“, kteří zde strávili pět dní a nocí pozorováním, natáčením a měřením. Podle jejich slov věznice Karosta patří z hlediska paranormálních jevů mezi nejaktivnější místa vůbec. Na základě nasbíraných materiálů pak vznikl jeden z dílů televizní série Ghost Hunters International.

Jestli jsou všechny ty historky pravdivé je otázka; co je však jisté je fakt, že únava po dnešním mimořádně zajímavém dni na sebe nenechá dlouho čekat. S ozvěnou vlastních kroků se definitivně přesouváme do cely, která bude pro dnešek naším útočištěm. Zavírám dveře na petlici, ale vzápětí si uvědomuji, že to k ničemu není, protože duchové zcela jistě dokážou procházet zdmi. Cela je tmavomodře vymalovaná místnost o rozměrech asi 2x2,5m, s miniaturním „oknem“ ze skleněných tvárnic vysoko u stropu. Po stranách místnosti jsou dvě železné postele a mezi nimi plechový stolek, čímž je výčet vybavení u konce. Kapitola sama pro sebe jsou úzká lůžka s neuvěřitelně prověšeným drátěným výpletem, který při každém spáčově pohybu iniciuje kakofonii skřípavých pazvuků, které by probudily i mrtvého. Přesto usínám.

Ráno si se zklamáním uvědomuji, že na žádné noční setkání s bloudícími dušemi zavražděných vězňů ani na jiné nadpřirozené úkazy si nevzpomínám. Zřejmě jsem to zaspal…