Litva a Lotyšsko

Jak vůbec Kurská kosa vznikla? Základem pro její utváření před asi 5 000 lety se stala ledovcová moréna, táhnoucí se pod hladinou Baltu. Následkem činnosti mořských proudů a větru byla moréna zanášena pískem, který se zde usazoval. Množství sedimentu rostlo, až pronikl nad hladinu a utvořil úzký srpek. Od 16. století byl poloostrov odlesňován intenzivní těžbou dřeva, což se již o století později ukázalo jako velký problém – písečné duny, stabilizované do té doby stromovým porostem, se daly do pohybu.

Celé vesnice byly zasypány a navždy pohřbeny pohybujícími se masami písku. Některé osady musely být přemisťovány opakovaně – podle toho, jak písek postupoval. Nezáviděníhodné prvenství připadá vesnici Nagliai, která se během asi 150 let stěhovala hned čtyřikrát. Tehdejší pruská vláda, znepokojená kritickou situací, se zasadila o umělé zalesnění – to byla jediná možnost, jak pohyblivé písky stabilizovat. Díky tomu je dnes 70% povrchu Kurské kosy pokryto převážně borovými lesy. To ale neznamená, že současný stav je ideální. Naopak – krajina je velice zranitelná, nechráněné duny se i dnes posouvají nebo ztrácejí výšku. Je vypočítáno, že každý člověk svým neopatrným výstupem může uvést do pohybu i několik tun písku. Proto je možné se pohybovat pouze po stanovených trasách a táboření ve volné krajině je samo sebou zakázáno.

Dnešní poznávání Kurské kosy zahajujeme na úpatí duny Parnidis (Parnidžio kopa), kde necháváme zaparkovaný automobil. Vládne zde čilý turistický ruch, a proto nepřekvapí, že zde stojí stánky se suvenýry. Nabízejí rozmanité výrobky z jantaru, jehož produkcí je Litva světoznámá a naleziště na jihu Baltského moře patří mezi nejvýznamnější na světě. Kráčíme výš a výš, až se dostáváme na samý vrcholek 52 m vysoké duny, kde objevujeme dvanáctimetrový žulový obelisk – součást sofistikovaných slunečních hodin. Ty zde byly postaveny v roce 1995, bohužel už o čtyři roky později byly zle poničeny hurikánem Anatolij. Dnes už se obelisk tyčí opět v původní výšce.

To nejzajímavější, co nás na duně čeká, je teprve před námi. Jsou to neuvěřitelně poutavé výhledy do krajiny pod písečným přesypem. Obracíme zrak z západnímu, mořskému pobřeží kosy a obdivujeme husté lesy, nad nimiž se třpytí hladina Baltského moře. Výhled na východní pobřeží poloostrova, tedy na straně Kurské laguny, je ještě více fascinující – naskýtá se nám nevídaný pohled na 7 km dlouhý písečný pás, vlnící se při pobřeží a zasahující přes hranice až do ruské části kosy. Můžeme se jen dohadovat, kde přesně pod pískem leží původní Nida, kterou její obyvatelé opustili kolem roku 1730. Povrch „poušti“ sem tam narušují písečné pahorky a ve větru se chvějící trsy travin. Tato oblast je zvlášť přísně chráněná. Přesto je otázkou, jak dlouho krajina v této podobě vydrží. Mění se prakticky každý den – samotná duna Parnidis za poslední půlstoletí ztratila přibližně 20 m ze své původní výšky, přesahující tehdy 70 m.

Opouštíme velmi impresivní dunu Parnidis a jedeme asi 15 km na sever, kde těsně za vesničkou Preila parkujeme vůz a pokračujeme pěšky po místní asfaltové stezce, hojně využívané cyklisty. Naším cílem jsou duny u Karvaičiai, z nichž nejvyšší má téměř 60 m. Kdesi hluboko pod nimi leží pohřbená stejnojmenná rybářská vesnice. Vlastně dvě, protože první osadu nesoucí jméno Karvaičiai písek pohltil již kolem roku 1700 a její nástupkyni, ležící o kilometr jižněji, v roce 1797. Obyvatelstvo se poté přestěhovalo dál na sever do Juodkrantė. Škrábeme se na dunu, bojujeme s pískem, s vedrem a hlavně s otravnými kousavými mravenci, kterými se to tu jen hemží. Přestože mám dlouhé kalhoty, musím konstatovat, že se dostanou úplně všude. Zdejší duny jsou stabilizované – většinu jejich povrchu hustě pokrývají borovice. To je určitě dobře, na druhou stranu zjišťujeme, že díky zarostlým vrcholkům tady tolik zajímavého vidět není, a tak se vracíme dolů.

Popojíždíme ještě o kousek dál na sever a necháváme automobil ve stínu na konci silnice v Pervalce, vesničce o pouhých 40 obyvatelích. Borovým lesem kráčíme na písčitý „Koňský mys“ (Žirgų ragas) – koňský proto, že podle pověsti zde před svými nájezdy do vnitrozemí křižáci nechávali pást své koně. Odsud můžeme pozorovat červeně natřený maják, stojící na umělém ostrůvku ze železobetonových bloků a kamení více než 100 metrů od břehu. Je to jediný z majáků na Kurské kose, který nestojí na pevnině. Maják je železné konstrukce, měří 14 m a od svého vzniku v roce 1900 byl několikrát modernizován. Dnes již je vybaven automatickým zařízením. Obracíme se zpátky a plahočíme se písčitou pěšinou zpátky do Pervalky. Slunce pálí o sto šest a naše dnešní trmácení se stává nesnesitelné. Na okraji lesa si na chvíli sedáme do stínu na venkovní lavice. Dáváme se zde do řeči s Litevcem, dozvídáme se, že je z Kaunasu a za prací jezdí do Polska. Vyprávíme o našem dosavadním putování a nadáváme na horké počasí. Muž souhlasí, prý taková horka v Litvě nepamatuje.

Mezitím se s Vojtěchem shodujeme, že extrémně horké odpoledne strávíme raději v chladivé vodě. Otáčíme auto na druhou stranu a míříme do Nidy, našeho výchozího bodu. Když přijedeme do městečka, necháme se přece jen zlákat místním majákem, a tak podstupujeme výšlap na horu Urbo (Urbo kalnas), což je 51 m vysoká duna, dnes hustě osázená stromy. Díky tomu není červenobíle pruhovaný maják do poslední chvíle vidět. První maják, 27 m vysoká stavba z červených cihel, byl na tomto místě postaven již roku 1874. V roce 1944 ho němečtí vojáci vyhodili do povětří. Roku 1953 byl maják obnoven a získal dnešní podobu železobetonové konstrukce o výšce 29 m. Signál z majáku je viditelný do vzdálenosti 22 námořních mil.

Opouštíme poslední navštívenou pamětihodnost tohoto dne a vlastně i celého našeho litevského putování, protože zítra odjíždíme. Určitě by stálo za to navštívit i další zajímavosti, kterými je Kurská kosa posetá, ale vidina osvěžující koupele ve vlnách Baltu je silnější, a tak uplyne jen několik minut a vrháme se do studené vody. Odpoledne, strávené příjemným odpočinkem, rychle utíká a blíží se večer. Přesouváme se do restaurace v kempu na poslední večerní posezení se sklenkou dobrého litevského piva.

Osvěžující zlatavý mok nám dnes chutná více než kdy jindy. Máme před sebou poslední noc, zítra nás čeká již jen návrat do Prahy, a to nám stačí jako záminka k tomu, zdařilý výlet trochu oslavit. Pivo pomáhá překonávat stesk z blížícího se konce dovolené, a tak je nálada více než dobrá. Před půlnocí restaurace zavírá, ale ještě se chvíli bavíme u stanu. Přestože noci jsou zde chladné, jak už jsme si zvykli, dostávám ďábelský nápad – noční koupání v Baltském moři! Převlékáme se ze svetru rovnou do plavek a skrze ztemnělý les míříme k pláži. Noční moře nás vítá černočernou hladinou a temným hučením; člověk se neubrání troše respektu. Vlny jsou dost velké na to, aby bylo zábavné skrz ně plavat a nechat se jimi vynášet a hned zase pohlcovat, ale dost malé na to, aby byly vyloženě nebezpečné. Plaveme kus od břehu; před námi není nic než moře pohlcené tmou, kterou v pravidelných intervalech protíná bílý kužel světla z blízkého majáku.

To byl poslední zážitek z našeho týdenního litevského putování, které přineslo mnoho zážitků, mnoho navštívených zajímavých míst i příjemnou letní relaxaci. S trochou nostalgie jsme v nedělní dopoledne – osmý den po příjezdu do země – sbalili stan, uklidili kempovací místo a nabrali kurs směrem k domovu. Zpáteční cesta, dlouhá 1 400 km, nám trvala asi 18 hodin. Cestou jsme opakovaně bojovali s přívalovým deštěm, který nám v kombinaci s mizernými polskými cestami přichystal nejednu horkou chvilku. V pondělí po třetí hodině ranní jsme přijeli do Prahy, čímž jsme udělali definitivní tečku za letošní letní výpravou.