Litva a Lotyšsko

Jedeme na západ – do města Liepāja, od kterého nás dělí jen asi 70 km. Město leží přímo na mořském pobřeží a je významným obchodním přístavem. Liepāja je domovem pro přibližně 70 000 obyvatel a je tak třetím největším lotyšským městem, ačkoliv se již více než dvě desetiletí potýká s extrémním úbytkem obyvatel (v roce 1989 jich zde žilo 115 000). Ve městě je velmi početná ruská menšina. Předmětem našeho zájmu není město jako takové, ale námořní základna Karosta.

Základna byla na severním okraji Liepāje budována v letech 1890-1906 na příkaz cara Alexandra III., který se obával Německa. Dokončena byla až za vlády Mikuláše II., který ji pojmenoval Přístav Alexandra III. Kořeny pojmenování Karosta užívaného v současnosti je třeba hledat v období po roce 1918, kdy se Lotyšsko osamostatnilo a začal se používat název Kara Osta, což znamená jednoduše Válečný přístav. Karosta leží na strategicky hodnotném místě – uprostřed východního pobřeží Baltu a navíc v místech, kde moře nezamrzá. Mluvit o Karostě jako o námořní základně je možná poněkud zjednodušující – Karosta byla ve skutečnosti vybudována jako samostatně fungující město s veškerou potřebnou infrastrukturou. Pro původní více než sto let starou zástavbu je typický jednotný architektonický styl, charakterizovaný režným zdivem z červených cihel a dekorativními římsami.

V dobách největší slávy, tj. za sovětské éry, žilo v Karostě 20 - 30 000 lidí. Tehdy byla Karosta „zakázaným městem“, pro jehož návštěvu bylo nezbytné speciální povolení. Po odchodu sovětských vojsk v roce 1994 Karosta začala rychle upadat. Problémem se stalo také velké množství chátrajících neobydlených armádních budov. Počet obyvatel klesl až na dnešních 6 000 obyvatel. Bizarní kombinace cara pamatujících cihlových budov a architektury typické pro éru komunismu, téměř liduprázdné ulice stíněné všudypřítomnými borovicemi a nepřetržitý křik racků – to vše přispívá k neopakovatelnému genius loci Karosty.

Dnešní nocleh máme naplánovaný poněkud netradičně – v místní věznici, dnes již zrušené a fungující jako expozice pro turisty. Věznice totiž nabízí v duchu „zážitkového ubytování“ možnost vyspat se v původní vězeňské cele. Vcházíme do kanceláře, kde sedí zřízenec v uniformě dozorce, a chceme se přihlásit k pobytu. Nastává problém – o naší rezervaci, provedené přes booking.com, nikdo nic neví a dozvídáme se, že možnost ubytování je již zrušena. Trváme na svém a prokazujeme se vytištěným potvrzením o rezervaci pobytu, které máme naštěstí s sebou. Dozorce přivolává nadřízenou a dlouhé minuty s ní řeší vzniklou situaci. Nakonec je nám vyhověno. Za jednu noc platíme €34 (930 Kč). Dozorce nás seznamuje s řádem a potěší nás informací, že ve 21:00 nás čeká individuální prohlídka věznice. Vyfasujeme zatuchlé povlečení a již nás dozorce uvádí do kobky, kterou vtipně označuje jako „VIP celu“ – to proto, že je vybavena postelemi. Loučíme se s dozorcem a vyrážíme strávit zbytek odpoledne prohlídkou města.

Přestože je dnes už Karosta oficiálně součástí Liepāje, od zbytku města je dodnes fyzicky oddělena. Hranici tvoří umělý asi 150 m široký kanál, který plavidlům umožňoval vplout z moře k přístavní infrastruktuře. Najdeme zde kotviště, suché i mokré doky a krytý ponorkový dok. Přes kanál od roku 1906 vede železný otáčivý most Oskara Kalpaka. Asi 1 km severně od ústí kanálu byl v roce 1893 vybudován tzv. Severní vlnolam (Ziemeļu mols), který vybíhá do moře v úctyhodné délce 1,8 km. Na čele vlnolamu je zřízena plošina, tvořící dělostřelecké stanoviště.

Další ze zajímavých stavebních památek v Karostě je monumentální Námořní katedrála sv. Mikuláše (Svētā Nikolaja pareizticīgo Jūras katedrāle), která se řadí mezi největší pravoslavné kostely v Lotyšsku. Katedrála je vybudována v uspořádání typickém pro ruské pravoslavné chrámy, tzn. s jednou centrální kupolí a čtyřmi postranními kupolemi. Výška hlavní kupole přesahuje 50 m. Komplikovaná historie katedrály započala jejím otevřením v roce 1903. Když vypukla první světová válka, byly cennosti z katedrály z bezpečnostních důvodů převezeny do Ruska. V meziválečném období byla upravena pro potřeby luteránské církve. V dobách sovětské okupace utrpěl chrám značné škody, když v něm byla zřízena tělocvična a kinosál. V jeho bezprostředním okolí vyrostlo nevzhledné panelové sídliště, poskytující přístřeší sovětským vojákům. Tento urbanistický přehmat přináší kolemjdoucím vskutku bizarní podívanou. Roku 1994 byla katedrála předána zpět do rukou církve a od té doby je postupně rekonstruována.

Jak jsem zmínil, v blízkosti katedrály se nachází panelové sídliště. Sestává z mnoha bytových domů, typicky pětipatrových a s několika vchody. Jejich stav je různorodý – najdeme zde zruinované domy i domy v relativně akceptovatelném stavu, ačkoliv jsou značně omšelé. Vstupní dveře z jednoho plátu plechu a s visacími zámky evokují spíše vězení, čímž vlastně vypovídají mnohé o situaci místních obyvatel. Lotyši v této čtvrti tvoří jen asi pětinu obyvatelstva; zbytek jsou Rusové, mající v Lotyšsku nálepku občanů druhé kategorie. Vysoká nezaměstnanost, chudoba, kriminalita, nedostatečné vzdělání a problémy s alkoholem a drogami jsou ty nejpalčivější ze sociálních problémů, spojených s touto čtvrtí. Přesto se zdá, že to nejhorší má Karosta již za sebou a v posledních letech se pomalu odráží ode dna.

Asi v půl šesté popojíždíme k mořskému pobřeží, parkujeme u Severního vlnolamu a pokračujeme pěšky podél pláže, až přicházíme k Severní pevnosti (Ziemeļu forti). Ta byla jako součást systému opevnění okolo Liepāje vybudována na přelomu 19. a 20. století. Pevnost je z betonu a je z liepājských pevností největší. Její úkol spočíval v ochraně námořní základny před útokem vedeným z moře a střežení vstupu do přístavu. Už v roce 1908 ale vyšlo najevo, že výstavba pevnosti byla strategický omyl, a tak car Mikuláš II. nařídil pevnost zlikvidovat. Část kanónů byla převezena do pevnosti v litevském Kaunasu, část byla roztavena a samotná pevnost byla poté odstřelena. Zbytek zkázy dokonal zub času a počasí, a tak je dnes pevnost v rozvalinách.

Více či méně rozdrolené trosky lemují pláž, přecházejí až do mořských vln, kde vytváří pitoreskní scenérie. S nadšením prolézáme labyrint obrovských hromad suti; místy si člověk připadá spíš jako kamzík, když překonává neschůdný terén z betonových balvanů, obsahujících kamení a zbytky armatur. Některé střílny ještě drží pohromadě; v nepřirozených úhlech jsou zabořené v hromadách trosek, v písečném pásu tvořícím pobřeží nebo jsou již zcela obklopeny mořem, které ještě urychluje jejich rozklad. V zachovalejší části opevnění na straně pevniny je možné projít dlouhou chodbu, propojující spodní úroveň jednotlivých střílen. Dostáváme se ještě o kousek dál na sever – k dělostřelecké baterii č. 1, která je zachovalejší. Zde také nalézáme vstup do podzemních bunkrů. Scházíme dolů a prozkoumáváme chodby připomínající bludiště. Systém má více úrovní, objevujeme schodiště i různé šachty, takže opatrnost je nezbytná. Není zde žádné zabezpečení a hluboké díry nebo i vodní nádrže se pod nohama objevují mnohdy nečekaně. Devátá hodina, na kterou máme naplánovanou prohlídku věznice, se však nezadržitelně blíží, a tak opouštíme zatuchlé podzemní chodby a plni dojmů se vracíme do města.