Litva a Lotyšsko

Ráno nás opět vítá krásný bezmračný den. Loučíme se s příjemnou obsluhou pensionu a nahlížíme do itineráře pro dnešní den – čeká nás asi dvouapůlhodinový přesun do jižního Lotyšska, kde bude naším cílem opuštěné město Skrunda-2, součást bývalé radarové základny z dob SSSR. Posléze je naplánován přesun do přímořského města Liepāja, kde máme zarezervovaný nocleh. Celkem nás podle plánu čeká zhruba 230 km a 3,5 hodiny jízdy po litevských a lotyšských silnicích.

Necháváme Šiauliai za zády a cesta je zpočátku pohodová. Po hodině a půl přejíždíme u vesnice Ezere litevsko-lotyšskou hranici a do té doby vcelku kvalitní asfalt se rapidně zhoršuje. To ještě nevíme, co nás čeká o pouhých pár kilometrů dál. Sotva odbočíme na silnici vedoucí do městečka Saldus, přes které cestou do Skrundy pojedeme, asfalt mizí úplně a nám dochází, že máme tu čest s jednou z nezpevněných cest, pro Lotyšsko poměrně typických. Vyasfaltované jsou v této zemi prakticky pouze hlavní tahy. Přesto jsme stavem silnice, na níž jsme se ocitli, překvapeni – soudě podle tloušťky čáry, která ji symbolizuje na mapě, by zas tak bezvýznamná být neměla. Pravdou je, že cesta je široká, docela rovná, jen ten povrch tvořený bílým štěrkem je katastrofální…

Ačkoliv z estetického hlediska taková komunikace zapadá do krajiny určitě lépe než černý pruh asfaltu, jízda po ni je velmi hlučná, prašná, nepohodlná a spolehlivě prověří stav tlumičů. Vyhláška stanovuje maximální povolenou rychlost na nezpevněné komunikaci na 70 km/h, toho je však možné dosáhnout leda s off-roadem, případně autem, které opravdu nemáte rádi. Zpočátku jedeme rychlostí mezi 40 a 50 km/h, vyšší rychlost je už za hranicí snesitelnosti. Auto vibruje, od kol odlétávající kamení zvoní o spodní části karoserie a v zrcátku vidíme, že za námi se táhne stovky metrů dlouhý oblak zvířeného prachu. Ač je to stěží uvěřitelné, po několika kilometrech se povrch cesty ještě zhoršuje, štěrk se stává hrubší a my jsme nuceni zvolnit na nějakých 20 až 30 km/h. Zdá se, že cesta se nám pěkně protáhne. Z úvah mne vyruší nenadálý lomoz – předjíždí nás mohutný čtyřnápravový sklápěč rychlostí snad o 50 km/h vyšší. Za ním následuje sprška kamínků, provázená hustými mračny zrůdných rozměrů, a tak několik sekund téměř nevidíme na cestu. Uhýbám ke kraji co to jde, zavírám okna a zapínám vnitřní cirkulaci, abych předešel strašlivé smrti udušením. Trvá snad minutu dvě, než se prach zcela usadí. Díky bohu provoz je tu takřka nulový a podobná situace již se neopakuje. Cesta do města Saldus, dlouhá všehovšudy 25 km, nám nakonec trvá skoro hodinu. U města najíždíme konečně na vyasfaltovanou silnici a zbytek cesty do Skrundy se tak obchází beze všech nepříjemností.

Samotná Skrunda je malé, nepříliš zajímavé městečko s cca 2 000 obyvateli. To, co nás sem táhne, je opuštěné město po sovětských vojácích, sloužících jako obsluha zde přítomného radarového komplexu, který byl součástí systému protiraketové ochrany Sovětského svazu. Projekt byl přísně utajován. První radar byl dokončen v roce 1967, další následoval roku 1971. V roce 1985 se začal stavět další radar, tentokrát jiné, modernější konstrukce (Darjal). Předpokládalo se, že bude dokončen v roce 1994, k tomu ale již nikdy nedošlo. Pád sovětského impéria zamíchal kartami a Lotyšsko po znovunabytí nezávislosti celkem oprávněně požadovalo odchod vojenských posádek a destrukci vojenského zařízení. To se po určitých peripetiích podařilo, a tak byla roku 1995 obludná, devatenáctipatrová, leč stále nedokončená budova odstřelena. Zbývající dříve vybudované radary byly provozovány až do roku 1998, kdy ruští vojáci základnu definitivně opustili.

Přes nevalnou kvalitu našich mapových podkladů nakonec končíme na správné cestě, která nás z hlavní silnice přivádí přes lesík až k zátarasům. Jelikož cesta pokračuje i za nimi, tušíme, že jsme zde správně. Odstavujeme vůz a dál pokračujeme pěšky. Míjíme na stromech připevněné cedule upozorňující na fakt, že se nacházíme na soukromém pozemku a v nebezpečné oblasti. Obezřetnost je na místě – podle našich informací je oblast střežená a hrozí i vypuštění psa. Se zvědavostí a s očima na stopkách pronikáme hlouběji do zakázané zóny.

Netrvá dlouho a narážíme na první bloky budov – obytné dvou- až čtyřpatrové cihlové domy. Vchody nejsou nijak zabezpečené – dveře chybí nebo jsou vypáčené, a tak je možné volně vcházet dovnitř a ven. Jedinou překážkou je množství všudypřítomné stavební suti, střepů a náletové dřeviny, prorůstající postupně skrze budovy. Většina oken má rozbité sklo. Vcházíme do jednoho z domů a celý jej procházíme – od chodeb přes prostory pro společné trávení času až po jednotlivé obytné pokoje. Nacházíme pozůstatky původního zařízení, rozházené staré knihy a dokumenty, zbytky nádobí, na stěnách omšelé nástěnky. Neubráníme se asociaci s městem Pripjať u černobylské elektrárny na Ukrajině. Průlezem se dostáváme až na plochou asfaltovou střechu, odkud se rozhlížíme po oblasti. Orientaci v rozmístění jednotlivých budov však poněkud komplikuje hustý porost.

V městečku je na ploše 45 ha rozmístěno okolo 70 budov, které v tehdejších dobách užívalo asi 5 000 obyvatel. Nejedná se jen o obytné domy, ale také spoustu technických, užitkových či rekreačních budov. Navzdory špatnému stavu většiny z nich lze dodnes z jejich vybavení odhadnout jejich původní účel. U jedné z budov se nám to zprvu nedaří, ale když objevujeme tři vedle sebe umístěné a pouhý metr široké místnůstky bez oken, je nám jasné, že jsme objevili vězení. V jedné z kobek stále ještě je dřevěná pryčna. Vycházíme ven a ocitáme se na přilehlém dvorku. Přestože hustá spleť ostnatých drátů, táhnoucí se nad našimi hlavami, již z velké části podlehla rzi a výkonný reflektor trčící ze zdi už tmu nikdy nerozčísne, tísnivá atmosféra je stále přítomna. Nemalý dojem v nás zanechává také tělocvična s dochovanými nástěnnými malbami v budovatelském stylu. Chystáme se prozkoumat tělocvičnu detailněji, což poněkud komplikují pod nohama se bortící zcela shnilé podlahy, o prorezlém a pokrouceném železném schodišti do prvního patra ani nemluvě. Ze stropů zlověstně visí cáry bývalého obložení. Obezřetnost je na místě – nedá se předpokládat, kde se co propadne či utrhne, přesto tělocvičnu opouštíme bez úhony. Vojtěch se však rychle vrací zpátky a varuje, že poblíž slídí hlídací pes. Ukrýváme se do bezpečí a čekáme, až krvelačné monstrum zmizí. Netrvá dlouho a vzduch je zase čistý – se zvýšenou opatrností se vracíme zpět k autu a cestou náhodou objevujeme vstup do podzemí. Nedá nám to a soukáme se do něj. Objevujeme spleť chodeb, kterou procházíme a jiným otvorem se dostáváme zpátky na povrch na zcela jiném místě.

Čas však pokročil a ačkoliv jsme určitě neprozkoumali všechno, co Skrunda-2 nabízí, je čas jet dál. Opouštíme toto memento sovětského působení a míříme na západ – do města Liepāja, omývaného vlnami Baltu.