Litva a Lotyšsko

Vstáváme okolo osmé hodiny ranní a balíme stan. Je slunečné počasí a už teď je znát, že bude pořádné horko. To není moc dobrá zpráva s ohledem na dlouhou cestu do Šiauliai, kterou máme před sebou. Nedá se ale nic dělat - před devátou sedáme do auta a s trochou lítosti opouštíme jezerní kraj. Ujedeme asi 25 km a děláme první neplánovanou zastávku v městečku Tauragnai, ležícím na břehu jezera Tauragnas, které je nejhlubším jezerem v národním parku. To ale není důvod našeho zastavení.

To, co nás přinutilo zastavit, je na návrší stojící malý venkovský kamenný kostelík, pokojně shlížející na přilehlý hřbitůvek, obrostlý borovicemi a břízami. Pod návrším se krčí skromná zemědělská usedlost s pastvinami, kde se suší seno. Dokonalý rurální výjev. Pořizujeme pár fotek a pokračujeme v cestě. Další krátkou fotozastávku uskutečníme na okraji města Panevėžys, kde naší pozornosti neunikne pěkně zrekonstruovaný větrný mlýn. Po 4 hodinách a 250 km jízdy přijíždíme konečně do Šiauliai a hledáme pension zvaný Turnė Guest House, kde máme rezervaci. Za jednu noc platíme €29 (800 Kč). Jdeme se ubytovat a po dvou dnech stanování také učinit hygieně zadost. Asi po půl druhé vyrážíme na Horu křížů.

Hora křížů (Kryžių kalnas) leží pouhých 10 km na sever od města Šiauliai. Ve skutečnosti je to spíše umělý pahorek než hora, ale to není tak podstatné. Podstatné je to, co je na ní – a to je téměř nespočitatelné množství křížů různých tvarů a velikostí. Odhaduje se, že je zde umístěno více než 100 000 křížů. Kříže jsou porůznu doplněny rozličnými soškami, svatými obrázky, růženci a dalšími náboženskými artefakty. Hora je protkána množstvím úzkých dřevěných stezek, které se všemožně klikatí a vedou nahoru a dolů. Je snadné se zde ztratit…

Neví se s jistotou, kde se tradice stavění křížů vzala – pravděpodobně její kořeny sahají do roku 1831, kdy bylo potlačeno protiruské povstání. Na památku obětem povstání byly v místě vztyčeny první dřevěné kříže. Další kříže přibyly po jiném povstání v roce 1863. V následujících desetiletích vzrůstal význam Hory křížů jako místa, kde se Litevci v těžkých časech mohli pomodlit a přiblížit se k Bohu. Zvláštní roli hora sehrála v dobách sovětské okupace. Tehdy se stala symbolem vzdoru vůči Sovětskému svazu - pomocí ní Litevci upevňovali a především dávali najevo svou národní a náboženskou příslušnost. To Sovětům přirozeně nebylo po chuti, a tak se mimo jiné i pomocí buldozerů pokoušeli památník opakovaně zničit. Díky odhodlání a odvaze litevských občanů se ho však vždy podařilo obnovit. V září 1993 Horu křížů navštívil papež Jan Pavel II. a věnoval jí velkou dřevěnou sochu Krista, která byla vztyčena v popředí pahorku, odkud vítá přicházející poutníky. Z papežovy iniciativy později v blízkosti hory vyrostl klášter.

I v dnešních dobách má Hora křížů značný význam. Pro Litevce jako místo s nejen náboženským rozměrem, ale i jako symbol národní identity a vzpomínka na jejich ne vždy lehkou a přímočarou historii. Pro ostatní národy jako poutní místo. A to i pro ateisty – prochází-li se člověk po Hoře křížů a uvědomuje-li si pohnutky, které vedly k jejímu spontánnímu vytvoření, vnímá toto místo přece jen jiným způsobem, než jako pouhou záplavu křížů.

Vstup na Horu křížů je volný, ale i ten, kdo chce podpořit místní turistický průmysl, si přijde na své. Je zde turistické infocentrum, kavárna, prodejna a spousty stánků se světskými suvenýry i devocionáliemi. Kdo má zájem o nákup suvenýrů, rozhodně nepochybí, když je koupí právě zde – oproti Vilniusu je zde v podstatě stejný, ne-li větší sortiment a ceny jsou nesrovnatelně příznivější. Zřejmě nejlépe se ale prodávají kříže – platí, že kdo si některý z nich za nevysoký poplatek koupí, smí ho sám umístit kamkoliv na horu. Jediným omezením je stanovená hranice pro maximální velikost kříže. Je sympatické, že turistické zázemí je od samotné hory vzdáleno několik set metrů, takže hora a její bezprostřední okolí není devalvováno žádnými stánky a obchodním ruchem.

Prohlídku máme za sebou, a tak nasedáme do auta, abychom se vrátili do Šiauliai a mohli si během odpoledne prohlédnout město. Jako cíl návštěvy se jistě dají vybrat atraktivnější města, ale jelikož hlavním bodem dne byla Hora křížů pouhých 10 km od města, již ve fázi plánování jsme se rozhodli si město prohlédnout a přenocovat v něm. Šiauliai je čtvrté největší litevské město. Má 105 000 obyvatel a první zmínka o něm je z roku 1236. Mezi zajímavá místa patří katedrála sv. Petra a Pavla (Šv. Petro ir Povilo bažnyčia) se 75 m vysokou věží, Náměstí Slunečních hodin (Saulės laikrodžio aikštė), na němž se tyčí pomník s bronzovou sochou lučištníka, vybudovaný ku příležitosti 750 let města Šiauliai, nebo jezero Talkša, na jehož pobřeží je instalována obří ocelová skulptura znázorňující lišku. Z urbanistického hlediska je zajímavá pěší zóna na ulici Vilniaus gatvė, která byla otevřena v roce 1976 a stala se tak první pěší zónou na území tehdejšího Sovětského svazu. Roku 2007 prošla renovací a dnes je oblíbenou a dobře vybavenou promenádou.

Navštěvujeme jednu z mnoha restaurací na této třídě, konkrétně místní pobočku oblíbeného litevského restauračního řetězce Čili Pica. Možná trochu paradoxně je v Litvě pizza velmi populární a stejně tak trochu paradoxně tato restaurace vedle pizzy a těstovin nabízí i pár tradičních litevských pokrmů. To je dobrá zpráva, neboť ochutnat litevské národní jídlo zvané didžkukuliai, byť spíše ze zvědavosti než v očekávání gastronomické nirvány, mám již dlouho v plánu. Za tento tradiční pokrm restaurace požaduje 12 Lt (100 Kč), za pivo oblíbené značky Švyturys Ekstra platíme 6 Lt (50 Kč).

Zastavme se ale na chvíli u gastronomie, počínaje zmíněným didžkukuliai. Jde obvykle o dva nadmíru velké bramborové knedlíky protáhlého oválného tvaru – díky tvarové podobnosti se slavnou vzducholodí se jim také někdy říká cepelinai – „cepelíny“. Knedlíky jsou uvnitř duté, plněné mletým masem, maštěné sádlem a zalité tučnou omáčkou ze zakysané smetany. Často se přidávají škvarky, špek či kopr. Sečteno a podtrženo, velmi kalorické, těžké a mastné jídlo. Chutná tak, jak jsem předpokládal podle složení; porci sice dojím, ale uvědomuji si, že tento pokrm patří mezi ty, které stačí jíst jednou, přestože nepochybuji o tom, že své fanoušky jistě má. V litevské kuchyni najdeme vliv německé, polské i ruské gastronomie. Základem jsou brambory, řepa i jiné druhy kořenové zeleniny, zakysaná smetana. Prakticky v každém jídle je přítomný kopr, který se používá jako dochucovadlo. To nemusí vyhovovat každému. V přímořských oblastech je rozšířená konzumace ryb; často se podávají sušené. Vzhledem k popularitě včelařství nepřekvapí, že velmi oblíbený je také med a výrobky z něj.

Tolik malé gastronomické okénko. Dopíjíme pivo a pěší zónou se vracíme zpět do pensionu. Zítra je v plánu zajížďka do Lotyšska a bude třeba vyrazit brzy.