Litva a Lotyšsko

Rozespalí opouštíme stan a vítá nás jasné slunečné ráno. To přijímáme s vděkem, neboť se chystáme na jezerní plavbu a k tomu potřebujeme dobré a klidné počasí. Po improvizované snídani popojíždíme k nedaleké půjčovně loděk v Palūšė. Avizované ceny za celodenní pronájem se nám zdají poněkud přemrštěné, a tak jedeme zkusit štěstí jinam – správně tušíme, že tohle není jediná půjčovna lodí v oblasti. Projíždíme jezerní krajinou porostlou neprostupnými hvozdy, s rozesetými vesničkami, kde jako by se zastavil čas, až dorazíme do malé osady Ginučiai.

V Ginučiai žije jen pár desítek stálých obyvatel. Našemu zvídavému oku neujde starobylý vodní mlýn, položený na asi 1,2 km dlouhém potoce, spojujícím jezera Aimajas a Sravinaitis. Shodou okolností ve mlýně zrovna začíná prohlídka, a tak využíváme příležitosti a na poslední chvíli se účastníme. Prohlídka stojí 4 Lt (32 Kč). Bohužel probíhá v litevštině a na tu je náš lingvistický um krátký. Ničemu nerozumíme, ale máme alespoň možnost si mlýn prohlédnout zevnitř. Mlýn v Ginučiai je podlouhlé patrové stavení dřevěné konstrukce se šindelovou střechou. Vybudován byl v 19. století a fungoval až do roku 1968. Na sklonku „kariéry“ sloužil dokonce jako malá vodní elektrárna pro skromné energetické potřeby vesničky. Mlýn ukrývá dochovaná původní technická zařízení, čímž dokumentuje mlýnskou technologii 19. století. Po ukončení prohlídky se v přilehlém stánku s občerstvením zkoušíme poptat na půjčovnu lodí a vyrážíme doporučeným směrem.

Zrovna projíždíme mezi osadami Vaidžiuškės a Vaišniūnai, když se na břehu jezera Baluošas vynořuje shluk několika domků a u jednoho z nich spatříme vyskládané lodě různých typů. Nevypadá to na první pohled jako nic oficiálního, ale zajíždíme až k nim. Přítomný muž nehovoří anglicky, ale jeho pomocník školního věku – pravděpodobně syn – ano, a tak je pasován na tlumočníka. Požadovaná cena za zápůjčku není tak vysoká jako v Palūšė, ale smlouváme a dostáváme se na ještě podstatně příjemnější cenu. Obdržíme bárku se dvěma páry vesel a poté, co do ni přemístíme zásoby jídla a pití, odrážíme od mola. Prodíráme se rákosinami a než se sehrajeme ve veslování, trochu komicky se v zátoce motáme. Po chvíli však najdeme ten správný rytmus a s neochvějnou jistotou, hodnou zkušeného kormidelníka, vedeme plavidlo požadovaným směrem.

Jezero Baluošas je jedno z největších jezer v oblasti. Krom toho se vyznačuje množstvím ostrovů, z nichž ten největší ukrývá ve svém nitru další malé jezírko, spojené s hlavním jezerem úzkým průlivem. Právě tato přírodní zajímavost je naším cílem. Po kilometru veslování se konečně blížíme do míst, kam ústí úžina spojující vnitřní jezírko s vnějším jezerem. Břehy ostrova jsou sice nízké, ale málo zřetelné a neprostupné. Jsou obrostlé rákosím, lekníny a dalšími vodními rostlinami. Voda je pod hladinou hustě protkaná jejich stonky. Zlákán divokým břehem seskakuji z loďky a předpokládám, že takový kousek od břehu už nebude žádná hloubka, a že budu moci dojít ke břehu. Místo toho ale celý zahučím hluboko pod hladinu, zatímco všudypřítomné vodní rostliny mne svými slizkými stonky obtáčí jako chapadly. Na koupání to v takové džungli asi nebude, pomyslím si, když s hanbou šplhám zpátky na loď. Vyhýbáme se s protijedoucí loďkou (to byli jediní turisté, které jsme ten den na jezerech potkali) a pomalu vplouváme do hrdla úžiny. Průliv je dlouhý necelých 100 m a je velmi úzký, takže se zde nedá ani standardně veslovat a musí se vstoje střídavě zabírat pádlem tu z levé, tu z pravé strany. Zdá se, že asi půl metru pod hladinou je dno, ale ve skutečnosti je to jen hustá změť vodních rostlin. Chytám asi dvoumetrové veslo za samý konec, svisle ho zanořuji do vody a zkouším jeho druhým koncem dosáhnout pevného dna. Marně. S pocity, jaké asi měl Magalhães po proplutí okolo Ohňové země, vplouváme do vnitřního jezírka. Složíme vesla a věnujeme se relaxaci a konzumaci dovezeného jídla a piva, které chladíme přímo ve vodě na polštářích z vodních rostlin.

Pohodu narušuje rychle se zatahující obloha a v dálce slyšitelné hromy. Nechceme měřit síly s bouřkou na vodní ploše, a proto příliš neotálíme, ukončujeme improvizovaný piknik a vydáváme se na cestu zpátky. Když doveslujeme dál od břehu, mimo hustou spleť vodní flóry, neodolám a skáču do vody, abych si aspoň na pár minut zaplaval. Pak se ale již opíráme do vesel a značnou rychlostí uháníme zpět do zátoky. Po třetí hodině odpolední vracíme loď, loučíme se a odjíždíme. Máme to vskutku za pět minut dvanáct – jen co se rozjedeme, rozprší se takovým způsobem, že vidět je jen na pár metrů a silnice se mění v rozdivočený potok. Využíváme nepřízně počasí k pozdnímu obědu, na který se zastavujeme v příjemné restauraci Romnesa na okraji městečka Ignalina. Zatímco hodujeme, déšť se mírní, až utichá zcela. Záhy je vystřídán opětovným slunečním svitem a z lesů se valí oblaka páry. Vzduch je čistý a svěží a teplota příjemnější než odpoledne. Na další déšť už to nevypadá, a tak zaplatíme a jedeme zpátky do Palūšė, kde chceme navštívit tamější dřevěný kostelík, který doposud naší pozornosti unikal.

Kostel, zasvěcený sv. Josefovi, byl na stráni nad jezerem Lūšiai postaven kolem roku 1750 a je považován za nejstarší dochovaný dřevěný kostel v Litvě. Z hlediska stavebního postupu je zajímavé, že byl postaven bez použití hřebíků. Vyobrazení kostela se dokonce dostalo na bankovku nominální hodnoty 1 Lt. Součástí nevelkého areálu je dřevěná zvonice oktagonálního půdorysu a několik mohyl, křížů a dalších, pro Litvu tak typických dřevořezeb. Kráčíme dolů a cestou obdivujeme výhled na klidnou hladinu jezera Lūšiai.

Večer se blíží, a tak přejíždíme asi 15 km do osady Vaišniūnai, v jejíž blízkosti máme vyhlédnutý kemp. Vlastně je to spíše lesní tábořiště - výbava spočívá v kadibudkách daleko ve stráni, několika ohništích a místech k posezení. Kemp je situován na rozhraní louky a borového lesa, dole je možnost koupání v zátoce jezera Dringis. Po chvíli přijíždí správce kempu a za auto, jeden stan a dvě osoby mu předáváme 18 Lt (150 Kč). Jdeme postavit stan, abychom odbyli povinnost a mohli ještě posedět u ohně a povečeřet. Dřevo je mokré, a tak skomírající plameny udržujeme při životě šiškami a březovou kůrou. Večeře je pravá tábornická – opečené buřty s chlebem a hořčicí. Po večeři ještě chvíli sedíme, než nás chlad zahání do stanu. Noc je jasná, les po dešti ještě nestačil zcela vyschnout a na teplotě je to znát. Podle itineráře nás ráno čeká první delší přesun – pojedeme do severolitevského města Šiauliai, které vešlo ve známost díky nedaleké Hoře křížů.