Litva a Lotyšsko

Brzy odpoledne kontrolujeme v autě stav provozních kapalin a opouštíme parkoviště pod Hradní horou. Dáváme Vilniusu sbohem a míříme na severovýchod Litvy, do národního parku Aukštaitija (Aukštaitijos nacionalinis parkas). Jeho název se dá přeložit jako Vysočina. To se může zdát poněkud nadsazené, ale musíme zohlednit litevské poměry, kde nejvyšší bod má necelých 300 m n. m.

Krajina, utvářená čtvrtohorním ledovcem, je zde skutečně zvlněná, což je příjemná změna po do té doby stereotypní rovinaté krajině. Národní park byl vyhlášen v roce 1974 a rozkládá se na ploše 406 km2, což je pro srovnání oblast jen o málo menší, než je Praha. Oblast parku je pokryta hustými smíšenými lesy s převahou borovic a je protkána složitou soustavou jezer s členitými břehy. Jezer je zde celkem 126, větších než 1 km2 je ale jen 14 z nich. Jezera jsou vzájemně propojena složitou spletí říček a potoků, často zarostlých hustým rákosím, a tak je tento park právem označován jako „jezerní labyrint“. Rezervace skýtá útočiště divočákům, vlkům, losům či bobrům. Aukštaitija se vyznačuje vysokou biodiverzitou rostlinstva – na jejím území se vyskytuje 59% všech rostlinných druhů vyskytujících se na území Litvy, přestože park zabírá pouze 0,6% rozlohy Litvy.

Odpoledne, po asi stodvacetikilometrové cestě, přijíždíme do osady Palūšė, která je jakýmsi střediskem národního parku. Působí však téměř liduprázdným dojmem. V místním infocentru, sídlícím ve dřevěném domku hned vedle silnice, si kupujeme mapu oblasti, protože zítra se chceme vydat na průzkum jezer. Nyní je však prioritou vyhledat tábořiště, kde přečkáme dnešní noc. Volíme namátkou polní cestu, o které si myslíme, že nás tam dovede. Brzy však seznáváme, že jsme se zmýlili, a tak chci otočit vůz a vrátit se zpět na silnici. Cesta, po které zrovna jedeme je však na otočení příliš úzká, a tak si pro tento manévr vybírám kolmou, mírně se svažující odbočku, která asi po deseti metrech končí v trávě. Odbočím tedy na ni, zastavím, chci vycouvat a odbočením na druhou stranu dokončit manévr. Když řadím zpátečku, ještě netuším, že jsme v pasti.

Dochází mi to postupně od okamžiku, kdy již po částečném uvolnění spojky se kola protočí a auto se ani nehne. Zkouším to znovu a více s citem, dopadá to ale stejně. Při sebemenším záběru kol do té doby vcelku pevně vypadající povrch cesty povolí a my se boříme do bezedného písku. Zkouším popojet po svahu ještě asi pět metrů dopředu a předpokládám, že tam se znovu rozjedu vzad, naberu rychlost a ono nestabilní místo díky tomu překonáme a dostaneme se zpět na pevnou půdu. Bohužel, i tento pokus selhává a my končíme na mrtvém bodě – na původním místě. Vystupujeme a v blízkých křovinách nacházíme poházená jakási stará prkna, a tak jimi zkoušíme podložit hnaná kola, abychom rozložili tlak a zlepšili adhezi. To v první chvíli pomáhá a nám se daří vycouvat další metr. Na cestu v tu chvíli zbývají snad jen dva tři metry. Svitne nám tedy naděje, ale opět se dostáváme do fáze, kdy už to nejde dál ani s pomocí prken. Prkna, uklouzaná už od pneumatik a hlavně i poněkud ztrouchnivělá, se postupně rozpadají a mění se v třísky. Začínáme propadat vzteku - je příšerné horko, jsme úplně propocení a k tomu nás obtěžuje bodavý hmyz. Jediným výsledkem naší sisyfovské práce je to, že automobil se boří hlouběji a hlouběji do písku. Každý nezdařený pokus o rozjezd znamená další pokles. A když už nepatrně popojedeme, obvykle ty vydřené centimetry záhy ztratíme, když se kola protočí a auto gravitací sklouzne zpátky. Končíme tak, že vůz je až po prahy zahrabaný v písku. Ztrácíme naději; se situací se pereme již téměř dvě hodiny bez výsledku. Zvažujeme, že zkusíme dojít někam do osady a sehnat pomoc.

Nakonec se nevzdáváme, rukama odhrabeme něco písku zpod auta, aby se mohlo vůbec pohnout. Obětuji metr, o který jsme se pracně vyškrábali, a sjíždím kousek dolů po svahu. Věnujeme se pečlivé úpravě terénu u zadní nápravy, aby další pokus již vyšel. Nosíme kamení do míst, kudy se budou odvalovat pneumatiky a zmírňujeme sklon svahu. Do dalšího pokusu o vyjetí vkládáme velké naděje. S největší opatrností pouštím pomalu spojku a s trochou plynu se skutečně dostáváme o nemalý kus dál. Nakonec se ale pneumatiky stejně utrhnou, kola se protočí a katapultují směrem na mne, sedícího v otevřených dveřích abych viděl na zadního kola, smršť písku a kamení. Teď už to ale přece nevzdáme! A skutečně, pokus ještě několikrát opakujeme, Vojtěch pomáhá tlačit, a tak se nám nakonec podaří vydrásat se přes poslední zbývající metr na polní cestu, kde se zadní pneumatiky konečně chytnou a vytáhnou auto nahoru. Jásáme jako blázni a se směsí nezměrné úlevy a pocitu vítězství padáme do trávy.

Záchrannou akcí jsme strávili skoro tři hodiny, rukama nám prošla snad tuna písku a další tuna je v kabině auta. Tak jako tak, je už pomalu večer. Místo k táboření naštěstí nacházíme jen kousek od místa, kde jsme zapadli a jen pár desítek metrů od břehu jezera Lūšiai, kde je k dispozici dokonce malá, na západ orientovaná travnatá pláž. Na pláži se rekreuje několik Litevců, kteří se zřejmě jen vyrazili osvěžit po práci, protože navečer všichni odjíždějí a místo zůstává opuštěné. Neodoláme a jdeme se také vykoupat. Chladivá voda přijde vhod, stejně jako lahvové pivo, které jsme zakoupili v obchodě v nedalekém městečku Ignalina a nyní jej chladíme v potoce, protékajícím okrajem pláže. Užíváme si odpočinku, ale připozdívá se, a tak jdeme raději postavit stan.

Místo pro táboření nacházíme v lese, jen několik desítek metrů od jezera. Je zde miniaturní mýtinka ve velikosti akorát na jeden stan, relativně rovná, porostlá trávou a po obvodu obklopená několika stromy. Ideální místo. Vedle je skromný prkenný stůl a dvě lavice. Poté, co postavíme stan, je využíváme k večernímu posezení. Popíjíme ledovým potokem vychlazený ležák Švyturys J. W. Reincke, pojmenovaný po zakladateli tohoto pivovaru a vyrobený ku příležitosti 230 let jeho existence. Z lahvových piv jsme si tento model mimochodem velmi oblíbili. U jezera je opravdu krásně, až na množství komárů, kteří neúnavně dorážejí. Kolem půl jedenácté jdeme ještě ke břehu, odkud pozorujeme nádherný barevný soumrak nad jezerní krajinou. To už nás ale přemáhá únava z uplynulého dne, a tak zalézáme do stanu, hubíme bzučící vetřelce a jdeme spát. Nad ránem mne budí prapodivné zvuky ozývající se z blízkosti stanu a hlavou mi blesknou myšlenky na zde žijící divokou zvěř. Nakonec se spoléhám na její přirozenou plachost a opět usínám.