Litva a Lotyšsko

Probouzíme se do slunečného dne. Jelikož jsme dnes ve Vilniusu spali naposledy, balíme věci a odhlašujeme se z hotelu. Plán na dnešní den je následující: prohlídka historické části Vilniusu a následně přesun do Aukštaitijos nacionalinis parkas – nejstaršího národního parku v Litvě.

Po krátkém hledání místa, kde by bylo možné legálně nechat zaparkovaný automobil, začínáme prohlídku poblíž našeho dočasného bydliště v dolní části Gediminasova prospektu. Gediminasův prospekt je hlavní městský bulvár, táhnoucí se v téměř dvoukilometrové délce od mostu Žvėrynas až ke Katedrálnímu náměstí. Bulvár je čistý, osázený stromy a domy táhnoucí se podél něj jsou opravené. Gediminasův prospekt je oblíbená promenáda, a tak zde najdeme mnoho kaváren a restaurací. Z institucí zde sídlí například litevský parlament neboli Seimas, Národní divadlo a řada bankovních domů. O víkendu se dolní část bulváru uzavírá pro běžný provoz a konají se zde různé pouliční akce. Nápadný je také čilý cyklistický provoz – jen na Gediminasově prospektu je pět z celkem čtyřiceti stanic vilniuské sítě veřejných půjčoven kol Cyclocity.

Scházíme po bulváru dolů, abychom minuli Katedrální náměstí (které si chceme pečlivěji prohlédnout až cestou zpátky) a posléze odbočili do Universitní ulice (Universiteto gatvė). Na chvíli se zastavujeme u výstavného prezidentského paláce, od roku 1997 oficiálního sídla litevského nejvyššího státního představitele. Historie paláce se datuje sice až do 14. století, avšak do dnešní empírové podoby byl přebudován až v roce 1834. V 16. až 18. století palác sloužil jako biskupská residence.

Pokračujeme podél university dál do barokního centra města, zapsaného od roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO. S udržovanými kostely téměř na každém rohu a reprezentativními ulicemi plnými obchodů a restaurací západního střihu kontrastují zanedbané boční uličky spíše provinčního charakteru, lemované polorozpadlými, zčernalými domy. Některé jsou zarostlé břečťanem a ukrývají bahnité dvorky. Ve stinných průjezdech se znuděně povalují kočky. Vítejte ve městě kontrastů…

Vracíme se opět k universitě, ale tentokrát scházíme dolů strmou uličkou Spisovatelů (Literatų gatvė) s jakousi malou venkovní galerií, obsahující kolem stovky výtvarných děl, rozvěšených na zdech. Tato neobvyklá galerie odkazuje na literární osobnosti minulé i současné Litvy. Vycházíme u pravoslavné katedrály, na dohled od řeky Vilnia, která dala metropoli jméno.

Přecházíme krátký most přes říčku, čímž se dostáváme do malebné čtvrti zvané Užupis. Vítá nás Tibetské náměstí – příjemné stinné místo, pojmenované na počet Dalajlámy, který čtvrť navštívil v roce 2001. Nevelká čtvrť Užupis, ohraničená z jedné strany zmíněnou řekou a z druhé strany strmými svahy, má pohnutou historii. V minulosti zde bylo židovské ghetto, které po vyvraždění židů během Holocaustu zůstalo opuštěné a začalo chátrat. Postupem času se sem stahovali lidé ze dna společnosti. Po získání nezávislosti na Sovětském svazu vzrůstala popularita čtvrti v uměleckých kruzích, jejichž bohémští zástupci se sem začali stěhovat, zpustošenou čtvrť oživovali a vytvářeli její novou podobu. V roce 1997 místní obyvatelé se smyslem pro recesi deklarovali nezávislost a vyhlásili autonomní Republiku Užupis s vlastní vládou, vlajkou, ústavou i armádou. I v dnešních dnech žije ve čtvrti řada spisovatelů, básníků, malířů či filmařů, podstata čtvrti se však v posledních letech poněkud mění. Dnes patří mezi nejprestižnější a nejdražší lokality Vilniusu. Prohlídku autonomní republiky zakončujeme návštěvou jedné z mnoha místních restaurací – Sole Respublika. Nechávám si naservírovat vynikající anglickou snídani a rozhodně nelituji. Mírně vyšší cenu 15 Lt (120 Kč) ospravedlňuje poloha restaurace a vynikající kvalita jídla.

Opouštíme bohémskou čtvrť a vracíme se na druhou stranu řeky, odkud jsme přišli. Po nějakých dvou stech metrech přicházíme k římskokatolickému kostelu sv. Anny (Šv. Onos bažnyčia), největší gotické stavbě Litvy a pravděpodobně nejkrásnějšímu vilniuskému kostelu. Chrám vystavěný z červených z cihel na místě původního dřevěného kostela, který lehl popelem, pochází z 16. století a je pěknou ukázkou pozdní gotiky v baltském podání. Interiér je oproti tomu ztvárněn v barokním stylu. V těsné blízkosti stojící zvonice je nepůvodní – byla vybudována až v 70. letech 19. století v novogotickém stylu. Katedrála je dobře udržovaná, jen za posledních asi sto let prošla třemi významnými opravami. Stáčíme kroky doleva a míříme zpátky ke Katedrálnímu náměstí, čímž uzavíráme dosavadní prohlídkový okruh.

Přicházíme zezadu na Katedrální náměstí - nejvýznamnější náměstí starého Vilniusu. Dominuje mu sněhobílá klasicistní katedrála sv. Stanislava a sv. Vladislava (Šv. Stanislovo ir Šv. Vladislovo arkikatedra bazilika), která je centrem římskokatolického duchovního života v Litvě. Do současné klasicistní podoby byla katedrála přestavěna v letech 1783-1801, ale dřevěný kostel v těchto místech stál již od 13. století. Katedrála pak byla postavena roku 1387, kdy Litva oficiálně přijala křesťanství. Zajímavostí je 57 m vysoká zvonice, která je od katedrály stavebně oddělena - stojí samostatně několik metrů od ní. Zvonice slouží i jako vyhlídková věž.

Opouštíme Katedrální náměstí a vydáváme se pěšky okolo Národního muzea s pomníkem krále Mindaugase směrem k pozůstatkům vilniuského hradu, tyčícím se nad katedrálou na odlesněném, 40 m vysokém návrší zvaném Hradní hora. Na nábřeží se mi konečně daří ulovit snímek trolejbusu české výroby Škoda 14Tr. Trolejbusy této řady byly do Vilniusu dodávány od roku 1982 a dodnes jich je mnoho v provozu. Pokud jde o městskou hromadnou dopravu jako takovou, dá se obecně říci, že v centrální části města zajišťují dopravní obslužnost trolejbusy, zatímco okrajové části obsluhují autobusy. Metro ani tramvajová doprava zde neexistuje.

Stojíme na úpatí Hradní hory a zjišťujeme, že nahoru se dá dostat i lanovkou. To chceme samozřejmě vyzkoušet, a tak kupujeme jízdenku (zpáteční za cenu 5 Lt – 40 Kč) a nastupujeme do malé, šestnáctimístné kabiny, připomínající spíše výtah. Kabina je však čistá a moderní a její bohaté prosklení umožňuje pěkný výhled. Za necelou minutu jsme nahoře – dráha lanovky měří jen asi 70 m. K hradu je to z horní stanice již jen pár kroků.

Mnoho se toho nedochovalo – nejzachovalejší částí je osmiboká třípodlažní Gediminasova věž, na které jakožto na jednom z litevských národních symbolů vlaje litevská vlajka. Nynější podoba věže pochází z 30. let 20. století, kdy byla po staletích chátrání obnovena. Na věž je možné vystoupat a obdivovat metropoli z ptačí perspektivy, uspokojivý výhled je možný ale i z hory jako takové. Můžeme pozorovat desítky kostelů, ale i mrakodrapovou čtvrť nebo jako stuhu se vinoucí řeku Neris s udržovanými břehy. Na druhé straně vidíme na zalesněném vrcholku památník Tři kříže, vztyčený na památku zavražděným františkánským mnichům, kteří přišli do Vilniusu ve 14. století šířit křesťanství. Rozhodujeme se nevyužít zpáteční jízdenky a dolů jdeme pěšky. Zbývá nám ještě trochu času, a tak se před odjezdem do národního parku Aukštaitija občerstvujeme v malé kavárně poblíž Katedrálního náměstí.