Litva a Lotyšsko

Vilnius – hlavní město Litvy – je se svými 530 000 obyvateli druhé největší město Pobaltí. Metropole se rozkládá na ploše 401 km2 a je situována do jihovýchodní Litvy, pouhých několik kilometrů od hranic s Běloruskem. Složení obyvatelstva je velmi pestré – 58% tvoří Litevci, 19% Poláci, 14% Rusové. To je na zdejší poměry hodně – Litva jako celek má jen asi pětiprocentní podíl ruského obyvatelstva, čímž se výrazně liší od zbývajících dvou pobaltských republik. Další odlišnost mimochodem spočívá v náboženství – oproti převážně luteránskému Lotyšsku i Estonsku je Litva římskokatolická. Za zmínku také stojí, že před druhou světovou válkou hostil Vilnius třetí nejpočetnější židovskou komunitu na světě, která čítala kolem 100 000 obyvatel. Díky dlouhodobě početné židovské populaci se litevské metropoli říkalo „Jeruzalém severu“.

Nezačínáme však poznáváním Vilniusu, jak by se dalo předpokládat. Plán na první část dne je jiný – návštěva vodního hradu Trakai, představujícího centrum historického hlavního města staré Litvy. Cestou přes Vilnius nakonec přece jen obětujeme asi hodinu času, kterou věnujeme zastávce ve čtvrti Šnipiškės, přesněji řečeno v její nové administrativně-obchodní části, tvořící nové městské centrum. Oblasti dominuje Evropská věž (Europos bokštas), která je se svými 148 m a 33 poschodími nejvyšší obytnou budovou v Pobaltí. Mrakodrap je součástí moderního obchodního a nákupního centra Europos aikšté. V jeho těsném sousedství se nachází další výškové budovy, jako např. hotel Radisson nebo architektonicky zajímavá šestnáctipatrová budova Swedbank z roku 2009. Poblíž je situována Národní galerie umění, která svou horizontálně uspořádanou hmotou vyvažuje vertikály nedaleko stojících výškových budov.

To už ale vyrážíme směrem na Trakai. Cesta není dlouhá – 30 kilometrů směrem na západ zvládáme asi během půl hodiny a již nás vítá stejnojmenné městečko Trakai. Je úhledné, starobylé, má asi 6 000 obyvatel a tepe čilým turistickým ruchem. Hrad Trakai spolu s přilehlou oblastí se řadí mezi nejvyhledávanější litevské cíle. Pomalu se přibližujeme k hradu či spíše místu, kde ho tušíme. Silnice je obležená nekonečnými řadami zaparkovaných automobilů a místní podnikavci v podobě majitelů dřevěných domků lemujících silnici se předhánějí v nabízení svých dvorků coby parkovacích ploch. Nakonec nacházíme oficiální parkovací místo přímo na okraji silnice, platíme v automatu a jdeme k hradu.

Hrad Trakai (Traku pilis) byl založen ve 14. století litevským knížetem Kęstutisem na jednom z ostrovů na jezeru Galvė. Dokončen byl počátkem 15. století knížetem Vytautasem. I poté byl hrad dále rozvíjen a jeho opevnění bylo zesilováno. Postupem času však začal ztrácet na významu a sloužil nejprve jako knížecí rezidence a později dokonce jako vězení. V 17. století byl pobořen a k rekonstrukci již nedošlo. Až v 19. století byly připraveny plány na jeho obnovu. Ta byla zahájena ve 30. letech 20. století s cílem vrátit hradu podobu z 15. století. Rekonstrukce probíhala s různými přestávkami až do 90. let 20. století.

Hrad je přístupný lodí anebo pěšky po lávkách z dřevěných trámů. Volíme druhý způsob. Musíme uznat, že mohutně opevněný hrad vyrůstající ze zeleného ostrůvku uprostřed členitého jezera s prohánějícími se plachetnicemi působí opravdu malebným dojmem, ačkoliv při bližším pohledu je zřejmé, že do autenticity má daleko. Zvlášť vyšší patra hradu působí díky bezchybně kladeným cihlám či střešním taškám postrádajícím jakoukoliv patinu vyloženě jako novostavba. To už ale čekáme ve frontě na vstupenku. Každý lehčí o 18 Lt (téměř 150 Kč) se dostáváme na hlavní nádvoří a začínáme s prohlídkou.

Srdcem hradu je knížecí palác pravoúhlého půdorysu, střežený masivním šestipatrovým donjonem o výšce 35 metrů. Z hlavního nádvoří je možné po schodech vystoupat ke vstupní bráně, po můstku přejít vodní příkop (dnes vysušený) a projít skrze věž na stísněné, kameny dlážděné nádvoří, obklopené zmíněným knížecím palácem. Tuto část hradu, díky několika patrům dřevěných ochozů přiléhajících ke zdem paláce a propojených strmými schůdky, považuji za nejzajímavější, a to nejenom proto, že tu vládne příjemný chládek. Procházíme jednotlivá patra a nahlížíme do zpřístupněných místností, kde se nalézají rozličné expozice a materiály dokumentující historii tohoto místa, které je symbolem litevské historie a státnosti.

Prohlídku jsme zvládli poměrně rychle, čas máme a tak si jdeme na chvíli sednout do hospůdky, kterou jsme si vyhlédli již cestou k hradu. Nachází se pár stovek metrů od něj a disponuje vyvýšenou terasou pár metrů od jezera. Objednáváme si pivo Švyturys Ekstra – světlý ležák plzeňského typu s obsahem alkoholu 5,2%. Shodujeme se, že kvalitou i chutí nám vyhovuje, a aby také ne – toto pivo sbírá jedno ocenění za druhým. Na zahrádce jsme teprve asi půl hodiny, když se obloha začíná zatahovat a vzdáleně hřmí. Dopíjíme, platíme za každé pivo 6 Lt (50 Kč), což je zde obvyklá cena, a vyrážíme zpátky do Vilniusu.

Shrnutí na závěr – hrad určitě není nezajímavý a jeho bezprostřední okolí je vizuálně více než atraktivní, ale snad i díky jeho ne zcela přesvědčivě provedené rekonstrukci z 20. století působí tak trochu umělým dojmem. Velké množství turistů a stánků s předraženým zbožím dojmu také nepřidává. Stručně a výstižně – „provařená“ turistická destinace se vším, co k tomu patří.

Odpoledne se vracíme do Vilniusu a míříme rovnou do čtvrti Žvėrynas, sevřené meandrem řeky Neris. Název čtvrti doslova znamená „Zvěřinec“ – v 19. století zde skutečně byla chována divoká zvěř za účelem lovu. Kráčíme po ulici Vytauto gatvė a obdivujeme nízkou dřevěnou zástavbu lemující tuto ulici, udržovanou díky množství vzrostlých listnáčů v příjemném polostínu. Zdejší domy pochází z přelomu 19. a 20. století, kdy byly pozemky rozprodány k výstavbě a protkány pravoúhlou sítí ulic. Předměstí bylo k Vilniusu připojeno v roce 1901. Mnohé domy jsou notně zchátralé, s rozklíženými a zprohýbanými trámy a opršelým, kdysi však sytě barevným nátěrem. Většina domů má typické dřevěné okenice a je zdobena vyřezávanými dekorativními prvky. Některé domy jsou již opuštěné, se zatlučenými dveřmi a okny. Osobitá atmosféra této čtvrti se nám sice zamlouvá, ale v břiše již kručí a tak uvítáme, když zjistíme, že v jednom z dřevěných domů se nachází sympatické pohostinství.

Restaurace se jmenuje Žvėryno smuklė a má i malou zahrádku přímo do ulice. Moje očekávání, že zde bude podávána tradiční kuchyně a budu moci ochutnat něco z místních specialit, bohužel zůstává nenaplněné – jídelní lístek je směs velkého množství jídel všech možných světových kuchyní, a tak raději volím jistotu v podobě kuřecího plátku s houbovou omáčkou za cenu 17 Lt (140 Kč). Vojtěch – milovník polévek – volí bramborovou polévku s lososem v ceně 8,50 Lt (70 Kč), ale se zlou se potáže. „Polévka“ připomíná spíše talíř bramborové kaše. Pivo je zde ale dobré, půllitr ležáku Švyturys Ekstra vyjde na slušných 5,50 Lt (45 Kč).

Jako poslední cíl dnešního dne volíme Vilniuskou televizní věž (Vilniaus televizijos bokštas). Tato impozantní 326 m vysoká struktura, budovaná v letech 1974-80, je nejvyšší stavbou v Litvě. Spodní 190 m vysoká část věže je betonová a v horní části nese vyhlídkové podlaží a restauraci. Následuje ještě 136 m vysoký ocelový stožár. Bohužel přicházíme pozdě a věž je již pro veřejnost uzavřena. Procházíme alespoň přilehlý park s venkovní expozicí historických antén a poté se vracíme do hotelu.