Litva a Lotyšsko

Odjezd z domova, naplánovaný na třetí hodinu ranní, se víceméně daří dodržet. Vyzvedávám cestovatelského kolegu Vojtěcha, plníme zavazadelník a dáváme sbohem spící metropoli, když těsně před čtvrtou ranní přejíždíme její hranice. Nedojedeme daleko – na dálnici nedaleko Mladé Boleslavi nás přepadne hlad, a tak poctíme svou návštěvou tamní Benzinu. Zásobíme se množstvím redbullů a několik minut věnujeme pojídání oblíbeného benziňáckého hot-dogu. S předsevzetím, že bez zastavení dojedeme alespoň na státní hranici, opětovně vyjíždíme a ukrajujeme další kilometry ze zhruba 1 200 km dlouhé cesty do Vilniusu, kde máme naplánovaný první nocleh. Expedice začíná.

Denní světlo nás zastihne nedaleko hranic s Polskem. Přejíždíme státní hranici a pár kilometrů za ní nás nebezpečně nakloněná ručička palivoměru nutí zastavit u čerpací stanice. Nabíráme plnou nádrž. Máme za sebou 180 kilometrů (směšných 15%) a velmi dobře víme, co nám další kilometry přinesou. Vědomi si nechvalně známého stavu polské silniční sítě startujeme a se směsicí odhodlání a obav pokračujeme dál. Začátek není špatný, uháníme po kvalitní dálnici a slunečný den pomáhá zahnat únavu z nedostatku spánku. Naše radost však netrvá dlouho – dálnice končí a následujících asi 200 km se trmácíme po silnici nevalných parametrů. Dosud uspokojivé tempo výrazně klesá, cesta protíná jednu vesnici za druhou. Konečně najíždíme opět na kvalitní silnici a blížíme se k Varšavě, lépe řečeno k jejím neuvěřitelně daleko rozprostřeným periferiím. Už tam provoz houstne a objevují se první semafory. Dostáváme se do vnitřního města a déle než hodinu popojíždíme po kolosálních mnohaproudých dopravních tepnách, toho času spíš připomínajících parkoviště. Téměř na každém kilometru je nějaká dopravní komplikace v podobě objížďky či práce na silnici. Pověstný kalich hořkosti nicméně dopíjíme do dna, a tak přichází vytoužená odměna v podobě cedule s přeškrtnutým nápisem Warszawa. Po projetí předměstí se opět trochu rozjíždíme, ale je nám jasné, že následující fáze cesty bude ještě horší, než ta předešlá. Ani nám nevadí, že se kazí počasí a začíná pršet.

Kousek za Varšavou se zastavujeme na oběd v mezinárodním řetězci rychlého občerstvení, který sice leží asi pět metrů od dálnice, ale jinak jsou v jeho několikakilometrovém okruhu pouze pole. Přesto, podle obsazenosti restaurace, tu hoduje snad polovina Varšavy. Po rychlém obědě pokračujeme bez odkladu dál. Jsme přibližně v polovině cesty z hlediska vzdálenosti, z hlediska doby jízdy máme většinu ještě před sebou. Čeká nás přejezd celého severovýchodního Polska, což znamená, že na dálnici nebo cokoliv jen trochu podobného můžeme zapomenout. Cesta se stává poněkud monotónní, ale Vojtěch vynáší trumf v podobě CD s Felixem Holzmannem. Jeho dokonale přihlouplé výstupy se na následujících několik desítek minut postarají o zábavu.

Když jsme někde za polovinou cesty mezi Varšavou a litevskou hranicí, přestává pršet. Jedeme vcelku svižně, když dojíždíme sešlý Ford Transit odhadovaného staří minimálně dvaceti let. Číhám na příležitost obskurní vrak předjet, když v tom děsivá detonace otřese povětřím. Krve by se mne nedořezal, ucho mám zalehlé a v prvním zlomku vteřiny vlastně ani netuším, co se stalo. To už ale kolem nás sviští gumové cáry a dodávka vrávorá na vozovce – praskla jí pneumatika. Zatímco stojím na brzdě, Transit se stahuje ke krajnici a my ho objíždíme. Zbystřuji smysly a uvědomuji si, že polské silnice nám můžou přichystat ještě nejedno překvapení…

Jak se blížíme k hranici, silnice začíná být hladká a rovná. Chvíli dokonce snižujeme zpoždění, které jsme nabrali. To se však nedaří dlouho – dojíždíme kolonu stojících aut, především kamionů. Táhne se až ke vzdálenému horizontu, co je za ním nikdo neví. Zastavuji a po chvíli vypínám motor, protože to vypadá na dlouho. Kolem tahačů postávají řidiči, pokuřují a diskutují. Co chvíli se někdo vyptává co se děje, všichni spekulují, ale nikdo nic neví. Po chvíli se kolona konečně hne a tak popojedeme asi o dvacet metrů, abychom se zase zastavili. Situace se několikrát opakuje. Konečně se definitivně rozjíždíme a za obzorem vidíme příčinu – Citroën, který se rozhodl poměřit své síly s chalupou u silnice a následkem toho morfoval na plechovku od sardinek. Hasiči jsou ještě na místě a odklízejí suť. Hlavou bezděky bleskne otázka, zda posádka přežila.

Ke státní hranici je co by kamenem dohodil, provoz mizí, na příjemné silnici jsme takřka osaměli, a tak dovoluji ručičce rychloměru zabrousit do pravé části stupnice, zatímco Vojtěch nerušeně spí. Uběhne pár minut a již nás vítá cedule s nápisem „Lietuvos Respublika“ v plejádě unijních hvězd. Ručičku hodinek posouváme o jednu hodinu dopředu. Jsme již notně unaveni, máme za sebou přes tisíc kilometrů, ale vědomí, že Polsko je za námi a cíl je na dosah ruky, nám přidává na náladě. Charakter krajiny se mění, mírně zvlněná rovina s udržovanými políčky a roztroušenými převážně chudými, ale upravenými domky je příjemná na pohled. Všímám si, že stacionárními radary se to v Litvě jen hemží, ale naštěstí řidiče dopředu varují značkou „Fotoradar“.

Po deváté večer vjíždíme do litevské metropole. Téměř „na první dobrou“ se dostáváme až k hotelu, kde máme zamluvené ubytování. Hotel se jmenuje Budget Central, luxusem sice neoplývá, ale jeho poloha na hlavním městském bulváru je vynikající a v tomto kontextu i cena. Platíme předem za dvě noci, celkem €66 (1 800 Kč) za dvoulůžkový pokoj. Jsme sice zničení, ale stejně tak hladoví a žízniví, a tak se nenecháme odradit ani hustým deštěm a vyrážíme do ulic. Opět oceňujeme polohu hotelu – v jeho okolí je restaurací dostatek. Zkoušíme namátkou první dva nebo tři podniky. Jsou sice až překvapivě na úrovni, ale všude je plno. Slevujeme z původních nároků na klidnou autentickou litevskou hospůdku a končíme v první restauraci, kde je místo. Objednáváme rizoto a zkoušíme první místní pivo – Kalnapilis. Jeho nevýrazná chuť a slabá hořkost ve mne nezanechává moc dobrý dojem. Ládujeme se rizotem, ale hovor postupně vázne – půlnoc je za dveřmi a sedmnáctihodinová cesta dělá své. Dojídáme, dopíjíme, vracíme se do hotelu a jdeme spát.