Riga a okolí

Dnes jsme si neplánovaně přispali a pohled z okna na nízkou, zamračenou oblohu také mnoho optimismu nepřidává. Náplní dnešního dne měla být prohlídka historické části Rigy - zvané Vecrīga – a návštěva pobřeží u Saulkrasti asi 40 km severovýchodně od Rigy. Sotva vytáhneme paty z hotelu, obavy ze špatného počasí se stávají skutečností a intenzivně se rozprší. To je nepříjemná komplikace, ale využíváme situace k návštěvě známého Centrálního trhu (Centrāltirgus), jednoho z největších tržišť v Evropě.

Areál sestává z pěti rozlehlých pavilonů o celkové výměře přes 70 000 m2. Výstavba probíhala v letech 1924-30 a není bez zajímavosti, že v konstrukci byly využity vysloužilé německé hangáry pro vzducholodě z dob první světové války. Dnes zastřešují tisíce větších či menších stánků s tím, že pavilony jsou rozděleny podle prodejního sortimentu, a tak v jednom „hangáru“ koupíte maso, v druhém mléčné výrobky, v dalším zeleninu atd. Většina nabízeného zboží vypadá lépe než ve většině samoobsluh a navíc je za dobrou cenu. Ovoce, zelenina a květiny se ve velké míře prodávají i venku – mimo krytý areál. Nakonec neodolám a v jednom ze stánků s lesním ovocem si od babičky s šátkem kupuji kelímek malin. Venku stále prší, a tak se alespoň vracíme do hotelu posvačit. Máme štěstí – po chvíli přestává pršet a šedivé mraky se trhají. Vyrážíme do města naplnit původní plán – prohlídku historického středu Rigy.

Riga má rozlohu 304 km2 a se svou populací čítající 700 000 obyvatel je největším městem v Pobaltí. Ve městě žije 45% Lotyšů, charakteristická je početná ruská menšina, tvořící 38% městské populace. Město bylo založeno na počátku 13. století a brzy se stalo hanzovním městem. Riga byla od počátku pod silným německým vlivem, v 16. století se stala součástí polsko-litevského státu. V 17. století byla dobyta Švédy a v následujícím století byla připojena k ruskému impériu. V roce 1862 byla založena univerzita. V letech 1919-40 byla Riga metropolí samostatné Lotyšské republiky. Následovalo temné období německé a následně sovětské okupace, během které město čelilo značnému přílivu obyvatel z Ruska. V roce 1991 byla obnovena nezávislost. Podíl ruského obyvatelstva od té doby klesá; nejen z Rigy, ale obecně z celé země však v souvislosti s hospodářskou krizí odešlo i mnoho rodilých Lotyšů.

Prohlídku starého města zahajujeme u kostela sv. Petra (Sv. Pētera baznīca). Kostel, zmíněný poprvé v roce 1209, je známý zejména díky své věži vysoké úctyhodných 123 m, která neodmyslitelně patří k siluetě staré Rigy. Původní věž byla ještě vyšší, avšak osud ji nepřál – po několika zásazích bleskem, požárech a poškození během 2. světové války byla opakovaně přestavována. Kostel samotný je představitelem cihlové gotiky, ale jeho hlavní průčelí bylo v 17. století přestavěno v barokním slohu. Toto průčelí je obráceno směrem k Radničnímu náměstí (Rātslaukums).

Na něm stojí další zajímavá stavba – Dům Černohlavců (Melngalvju nams). Historie domu sahá až do roku 1334, kdy byl vybudován jako místo pro konání akcí různých veřejných organizací v Rize. V 17. století byl hlavním uživatelem domu obchodní spolek, sdružující cizí, převážně německé obchodníky. Členové spolku nosili černé pokrývky hlavy, podle kterých dům získal své jméno. Stavba považovaná za nejkrásnější dům v Rize bohužel nepřežila 2. světovou válku, po které zůstaly na jejím místě jen trosky. V letech 1995-99 byl dům znovu vybudován v původní podobě.

Z Radničního náměstí popocházíme asi o 200 m dál na Katedrální náměstí (Doma laukums), kterému dominuje luteránská Rižská katedrála (Rīgas Doms), největší církevní stavba v Pobaltí. Katedrálu založil livonský biskup v roce 1211 a během staletí byla několikrát přestavována, díky čemuž nese znaky románského, gotického i barokního slohu. Masivní věž o výšce 90 m stojí v současné barokní podobě od roku 1776. V roce 1884 byly v katedrále instalovány v té době největší varhany na světě. Od roku 2011 je kostel restaurován z důvodu špatného stavebního stavu. Další zajímavá budova na Katedrálním náměstí je bývalá budova burzy Rīgas Birža, která dnes poskytuje přístřeší Muzeu umění (Mākslas muzejs).

Pokračujeme dál a přicházíme ke katedrále sv. Jakuba (Sv. Jēkaba katedrāle). Kostel zmiňovaný od roku 1225 náležel postupem času různým církvím; dnes je katolický. Naproti katedrále stojí budova parlamentu, zvaného Saeima. Obcházíme blok, až se dostáváme do ulice Mazā Pils, známé především díky skupině tří pospolu stojících historických domů čísel 17, 19 a 21, přezdívaných Tři bratři (Trīs brāļi). Toto označení je parafrází na obdobnou architektonickou zajímavost v estonském Tallinnu, které se říká Tři sestry. Nejstarší dům se skrývá pod číslem 17 a vystavěn byl na přelomu 15. a 16. století. Je nejstarším dochovaným zděným domem v Rize. Dům číslo 19 (se žlutou fasádou) pochází z roku 1646 a dům číslo 21 (se zelenou fasádou) z konce 17. století, přičemž v 19. století byl přestavěn.

Ulicí Smilšu iela přicházíme téměř až k východnímu okraji starého města, kde se tyčí Prašná věž (Pulvertornis). Pochází pravděpodobně z počátku 14. století, kdy byla postavena jako součást městských hradeb. V roce 1621 byla po nájezdu Švédů prakticky srovnána se zemí. Roku 1650 byla však obnovena a sloužila jako sklad střelného prachu – odtud také pochází její název. Později byla využívána také jako vězení, mučírna či sklad zbraní. Dnes je součástí Lotyšského muzea války. Věž stojí na půdorysu ve tvaru podkovy, v průměru měří 14 m, na výšku 25 m a zdi jsou až 3 m silné. Pro věž je typické, že téměř celá její jižní fasáda je porostlá břečťanem.

Přesouváme se směrem k řece a dostáváme se k Rižskému hradu (Rīgas pils), založenému již kolem roku 1330 a mezi lety 1497 a 1515 přestavěnému. Dnes hrad slouží jako sídlo lotyšského prezidenta a v jeho areálu sídlí také několik muzeí. Kdo by však čekal hrad v pravém slova smyslu, byl by asi zklamán. V tomto ohledu mnoho zajímavého na místě k vidění není. Ač nás hrad příliš neoslovil, to co jej potkalo pouhé čtyři dny po naší návštěvě, bychom mu nepřáli – 20. června 2013 jej zachvátil ničivý požár, který zle poškodil střechu a horní dvě patra.

S prohlídkou staré Rigy jsme vlastně hotovi, ale jdeme se ještě podívat na levý břeh Daugavy, která je v těchto místech téměř 500 m široká. Na levém břehu ční k obloze řada moderních kancelářských budov, stojících v protikladu k siluetě starého města, která je odtud vidět jako na dlani. V jedné řadě můžeme pozorovat Rižský hrad, špičatou věž katedrály sv. Jakuba, červenobílou věž Anglikánského kostela, mohutnou Rižskou katedrálu i vysokou věž náležící kostelu sv. Petra.

Vracíme se zpátky na pravý břeh a naposledy procházíme starou Rigou. Po mostku navazujícím na ulici Kaļķu iela přecházíme Městský kanál (Pilsētas kanāls) – umělý vodní tok, táhnoucí se centrem města v délce asi 3 km. Okolí kanálu je upraveno do velmi estetické podoby a slouží k rekreaci; kanál samotný je rájem lodiček a šlapadel. Pár kroků nás dělí od symbolu lotyšské nezávislosti – Pomníku svobody (Brīvības piemineklis). Tento 42 m vysoký pomník se skládá z žulového podstavce a travertinového obelisku, na jehož vrcholku se tyčí socha Svobody, svírající tři pozlacené hvězdy. Ty symbolizují tři lotyšské historické země – Kuronsko, Livonsko a Latgalsko. Žulový podstavec kromě soch a reliéfů zdobí také nápis Tēvzemei un brīvībai – Vlast a svoboda. Pomník je střežen čestnou stráží.

Čas pokročil, naše prohlídka města je u konce a my od Pomníku svobody míříme k hlavnímu nádraží, odkud plánujeme uskutečnit krátký výlet na mořské pobřeží východně od Rigy.