Riga a okolí

Necháváme opuštěné sanatorium za zády a svižně jdeme dál na severovýchod směrem do Jaunķemeri, kde si chceme dát přestávku na mořském pobřeží a snad se i krátce vykoupat. Jdeme sice po silnici, ale provoz je tak řídký, že túra připomíná spíše klidnou procházku přírodou. Cestu lemuje jak jinak než les, občas přerušený bažinatými oblastmi, tu a tam se zpoza hustých rákosin vynoří jezírko. Přetrvává slunečné počasí, teplota dosahující 21°C je na pěší výlet ideální, a tak cesta ubíhá docela dobře.

Po asi 4,5 km konečně přicházíme do přímořského městečka Jaunķemeri o pouhých dvou stech stálých obyvatelích. Dnes je Jaunķemeri administrativně součástí souměstí Jūrmala. Zajímavostí je, že od roku 1912 byla v provozu tramvajová linka spojující zdejší pobřeží s nádražím v Ķemeri. Odbočkou ze silnice je to k pláži již jen asi 400 m, během kterých potkáváme jednu restauraci a jeden malý stánek s občerstvením. Je zde až překvapivě pusto – na druhou stranu je teprve polovina června, a tak je asi stále ještě před hlavní sezónou. Avšak to, co vidíme záhy, vyvolává otázku, zda to v pokročilejším létě bude vůbec lepší: i zde je patrný značný úpadek – budova stojící těsně u pláže je v rozvalinách, zarostlá travou a břízami. Několik metrů od ní se kroutí zčernalé torzo mrtvého stromu. Pláž se sice chlubí pěkným bílým pískem, avšak je poměrně znečištěná množstvím vyplavených chaluh. Pláž je vybavena převlékacími zástěnami. Těsně nad pláží s křikem poletují rackové, kterých je výrazně víc než přítomných rekreantů – otužilci, kteří se odvážili do mořských vln, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Moje touha se vykoupat již po krátkém pobytu na větrné pláži bere za své, nicméně nakonec se odhodlám a vstupuji do Baltu udělat alespoň pár temp. Voda je skutečně ledová, a tak se brzy hrnu zpět na břeh. Odpočíváme na pláži a vymýšlíme, jak trasovat zbytek dnešního výletu.

Nakonec se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli od Ķemeri a dáváme pozor, abychom nepřešli odbočku, která by nás podle předpokladu měla dovést k jezeru Slokas. Cestou se krátce zastavujeme na břehu jezera Melnezers, které – ač rozlohou výrazně menší než blízká jezera Kaņieris či Slokas – dosahuje podstatně větší hloubky – až 7 m. Jdeme dál, až se nám po menších komplikacích podaří „trefit“ správnou odbočku, která nás přivádí na stezku k jezeru Slokas. Stezka vede lužním lesem, místy po dřevěném chodníku. Při vyšším stavu vody bývá stezka zatopená. Divoká vegetace, tvořená zejména hustým porostem olší, připomíná spíše džungli – v tůních plavou kmeny popadaných stromů, trsy vodních rostlin znemožňují rozeznat kde je voda a kde zem – či spíše bažina, protože půda je zde nadmíru nestabilní. Procházku v zajímavém biotopu znepříjemňují intenzivní útoky komárů. Les znenáhla řídne a my konečně přicházíme ke břehu jezera Slokas.

Jezero Slokas (Slokas ezers), druhé největší jezero v Národním parku Ķemeri (první je jezero Kaņieris), je mělké jezero lagunového typu o rozloze 2,5 km2 a maximální hloubce 1,6 m. Na dně jezera jsou vysoké nánosy rašeliny. Jezero skýtá útočiště mnoha druhům ryb (štika, cejn, okoun, karas) a je oblíbeným hnízdištěm vodního ptactva (divoké kachny, volavky, lysky, kormoráni), které zde má ideální podmínky. Několik metrů od břehu je na plovoucím pontonu vztyčena dřevěná pozorovatelna, přístupná z pevniny poněkud vratkou lávkou. Výstup nahoru se však odvděčí téměř panoramatickým výhledem na jezero. Čas však neúprosně plyne a chceme-li stihnout navštívit ještě Velké kemerské vřesoviště, musíme toto příjemné místo opustit.

Zkratkou od pozorovací věže se vracíme zpátky na silnici do Ķemeri. Projdeme vesnicí, přejdeme železniční trať a hlavní silnici Riga – Ventspils a jdeme lesem dál na jihozápad tím směrem, kterým tušíme, že bychom mohli dojít k vřesovišti. Na mapě cesta není zřetelná a v reálu chybí jakékoliv označení. Sázka na nejistotu však vychází, a tak po osmikilometrovém pochodu, který nám zabral téměř dvě hodiny, přicházíme k okraji vřesoviště. Turistická stezka vedoucí skrz něj a procházející právě rekonstrukcí není ještě v plném rozsahu dokončena, ale nové haťové chodníky jsou již položené. Možná, že po úplném dokončení se zlepší i značení této přírodní zajímavosti, aby byla snáze dosažitelná.

Velké kemerské vřesoviště (Lielais Ķemeru tīrelis) je rovněž součástí mnohotvárného národního parku Ķemeri, možná dokonce tou nejzajímavější. Jedná se o vrchovištní rašeliniště se sádrovcovým podložím. Sádrovec reaguje s kyselou vodou mokřadu a za účasti anaerobních mikroorganismů vzniká sulfan, který se rozpouští ve vodě. Podzemní voda obsahující sulfan je unášena směrem ke Ķemeri, kde dosahuje největší koncentrace a na několika místech vyvěrá na povrch. V roce 2006 prošlo rašeliniště revitalizací, v rámci které byly zahrazeny nepůvodní drenážní systémy a obnoven přirozený vodní režim. Dnes lze tento ekosystém považovat za takřka původní, nepočítáme-li turistický okruh dokončený roku 2013.

Je kolem páté odpolední, když vstupujeme na povalový chodník a začínáme s prohlídkou. Vřesoviště se zpočátku tváří nenápadně, avšak červenozelený povrch, kleče a zakrslé břízy dávají tušit, že nejde o zcela běžnou krajinu. Při zatlačení na půdu podél stezky to zabublá a na povrch pronikne voda. Postupně se začínají objevovat první malá jezírka, zatím spíše ve velikosti louže. Jejich hladina je zarostlá a nepříliš zřetelná. Terén se však stává zajímavějším, jezírka jsou stále větší a často jsou velmi komplikovaně tvarovaná. Ta, která mají čistou hladinou, odrážejí oblohu a mění její barvu na ještě sytější modrou, což spolu s ostře zelenými travinami a červeným podrostem vytváří působivé barevné kombinace. Přicházíme až k nově postavené rozhledně z dřevěných trámů. Vyhlídková plošina poskytuje úžasný výhled na prakticky celé rašeliniště. Výhledu nic nebrání a díky nízkému porostu je možné vidět mnoho desítek nezastíněných jezírek z jednoho místa.

Začíná nás však tlačit čas – musíme stihnout vlak do Rigy, a tak slézáme z rozhledny a vracíme se zpátky. Z okraje rašeliniště je to k nádraží v Ķemeri ještě asi 4 km. První část cesty vede stinným, vlhkým lesem a kvůli rozdivočelým komárům je to hotový očistec. Komáří štípance nejprve počítám, ale když se během několika málo minut dostávám na číslo třicet, přestává mne to bavit. Raději se snažíme se z nepříjemného místa co nejdříve dostat. Na kemerské nádraží přicházíme včas, a tak minuty zbývající do příjezdu vlaku využíváme k nákupu občerstvení v místním obchůdku. Vlak konečně přijíždí; hodinovou cestu zpět do Rigy trávíme klimbáním a není divu – za uplynulý den jsme nachodili dobrých 30 km. Po příjezdu do metropole se jdeme navečeřet a na chvíli posedět u piva v našem oblíbeném baru Klondaika, kde spřádáme plány na zítřek. Nakonec padá rozhodnutí dopoledne věnovat prohlídce historického centra Rigy a odpoledne strávit výletem na vidzemské pobřeží východně od metropole.