Riga a okolí

Třetí, poslední den a tím i celý náš krátký výjezd do Lotyšska chceme završit výletem na pobřeží, táhnoucí se na východ od Rigy až k estonské hranici. Toto pobřeží se někdy označuje také jako vidzemské pobřeží – podle historického území zvaného Vidzeme neboli Livonsko. Je kolem čtvrté hodiny odpolední, když prohlídku Rigy příhodně zakončujeme poblíž hlavního železničního nádraží, kupujeme jízdenky a hledáme nástupiště, odkud odjíždí příměstský vlak ve směru Skulte.

Odjíždíme později, než jsme původně měli v plánu, což je způsobeno tím, že jsme ráno zaspali a také zdržením kvůli špatnému počasí, které panovalo dopoledne. Na druhou stranu je období letního slunovratu a nacházíme se již v poměrně velké zeměpisné šířce, a tak se můžeme těšit z nezvykle dlouhého dne. Za dva večery v Rize jsme si zvykli, že slušně vidět je téměř až do jedenácti hodin. Asi v půl páté se vlak rozjíždí. Oproti včerejší cestě vlakem do Ķemeri jedeme tentokrát důkladně modernizovanou elektrickou jednotkou s čistým a vcelku příjemným interiérem s čalouněnými sedačkami. Vlak je vybaven informačním systémem a hlášením stanic, a tak bychom naši cílovou zastávku zvanou Pabaži neměli minout. Zhruba padesátikilometrová cesta zabere něco okolo hodiny času. Poté, co se vlak proplete Rigou, trať přibližně kopíruje mořské pobřeží a vede převážně borovými lesy. Všímám si, že mnoho úseků na trati je zcela přímých i v délce několika kilometrů.

Oblast, do které míříme, je oblíbenou rekreační zónou zejména mezi obyvateli Rigy, byť nedosahuje takové popularity jako větší Jūrmala. Střediskem kraje je tříapůltisícové městečko Saulkrasti. Jméno Saulkrasti znamená Slunečné pobřeží a pravdou je, že večerní výhledy na zapadajícím sluncem zlatě zbarvenou hladinu Rižského zálivu tento poetický název ospravedlňují. Asi v půl šesté náš vlak zastavuje ve stanici Pabaži a my vystupujeme. Trochu překvapivě je přímo v nádražní budově obchůdek, kde si kupujeme něco k jídlu a také pár plechovek piva. Vybaveni vytištěnou mapou nevalné kvality se vydáváme hledat primární cíl dnešního výletu, kterým je Bílá duna (Baltā kāpa). Ač jsme ve skutečnosti na území města Saulkrasti, charakter místa připomíná spíše rekreační osadu. Ve stínu borovic zde stojí skromné i luxusní letní domy. Místo působí velmi tichým a uvolněným dojmem a přímo vybízí k zastavení a k odpočinku. Po pár krocích narazíme na turistický rozcestník, ale směrovka k Bílé duně na něm není – na rozdíl od šipky ukazující směr k muzeu jízdních kol. Spoléháme se tedy na intuici a mapu a pouštíme se směrem k moři, jelikož duna by měla být přímo na pobřeží. Když se naproti nám konečně vynoří směrovka k duně, potvrzuje se, že jdeme správně a opravdu – po několika minutách chůze po dřevěném chodníku se ocitáme přímo na vrcholku duny a před námi se otevírá výhled na Baltské moře. Od nádraží až sem jsme ušli ani ne dva kilometry.

Jádro duny utváří tlakem zpevněné vrstvy bílého písku, které se postupem času a za účasti vody a větru přeměnily na hmotu podobnou pískovci, díky čemuž duna přetrvává až do dnešních dnů. Tyto vrstvy byly zformovány asi před 400 miliony let. Duna dnes dosahuje osmnáctimetrové výšky a je porostlá nápadně šikmo rostoucími borovicemi, patrně v důsledku neutuchajících větrů stálého směru. Na vrcholku je vybudována vyhlídková plošina s dřevěným altánkem, umožňující výhled do zálivu. Vyhlídka je součástí turistické stezky vedené podél pobřeží. Scházíme dolů po dřevěných schodech a dostáváme se na písečnou pláž. Pláž je tu větrná a divoká – leží na ní množství rozeklaných kmenů a vyplavených větví. Právě v těchto místech do Baltského moře ústí říčka Inčupe, vinoucí se v meandrech mezi pláží a strmou stěnou duny. Mělké koryto řeky, proplétající se pískem a částečně zarostlé svěže zelenými travinami, vytváří mnoho fotogenických zákoutí.

Voda je zde o něco teplejší než byla včera v Jaunķemeri, a tak se v ní dá vydržet o chvíli déle. Nejsme zde ostatně jediní, kdo se rozhodl strávit podvečer na pobřeží. Koupe se řada lidí, zřejmě však pouze místních. Kdo by čekal horkou riviéru, byl by samozřejmě zklamán – však jsme na 57° severní šířky a přestože je letní, slunečný den, slunce je tu poměrně slabé. To je tím citelnější, čím víc je sluneční kotouč nachýlen k obzoru. Sedíme na pláži vedle kmenu, o který se s rachotem tříští mořské vlny, popíjíme pivo a užíváme si pohody. Když mine osmá hodina, chlad a vítr rychle nabývají na intenzitě. Tak jako tak, čas strávený na tomto poutavém místě se pomalu naplňuje a my se začínáme chystat k návratu. Vracíme se na železniční stanici a po půl desáté nastupujeme do vlaku do Rigy.

Den zakončujeme pozdní večeří v restauraci Lido, přesněji řečeno v jedné z poboček tohoto restauračního řetězce. První restaurace nesoucí toto jméno vznikla v roce 1987 a dnes síť čítá devět restaurantů. Interiéry restaurací jsou ztvárněny v tradičním lotyšském stylu a to samé platí i pro stejnokroje personálu. Restaurace funguje na samoobslužném principu a nabízí široký sortiment pokrmů zejména lotyšské, ale i mezinárodní kuchyně. Jídlo je čerstvé a chutné a ceny více než přijatelné – za cenu okolo 100 Kč se dá sestavit plnohodnotné vícechodové menu. Zde také ochutnávám další z lotyšských piv – světlý ležák značky Užavas, který hodnotím jako nejlepší z vyzkoušených piv.

To byl již skutečně poslední zážitek z naší krátké výpravy do této pozoruhodné země. Před sebou máme poslední nocleh a v půl desáté ráno pak odlet do Prahy. S průběhem akce jsme spokojeni, až na jedinou výjimku bylo i vynikající počasí, což v těchto končinách zdaleka není samozřejmostí. Litujeme tak jediného – krátkého pobytu. Těžištěm výletu měla být sice prohlídka Rigy, ale nejen Riga je Lotyšsko a toulky zdejší panenskou přírodou i návštěvy míst, poznamenaných mnohdy drsnou historií, v nás zanechaly hluboký dojem. Našlo by se mnoho dalších míst, která by stálo za to navštívit – ať již národní park Gauja, rozkládající se v lesnatém údolí stejnojmenné řeky, hrad Turaida tyčící se na jejím břehu, středověké město Cēsis, zámky Jelgava či Rundāle anebo bývalá základna vojenského námořnictva Karosta u města Liepāja. Posledně jmenované místo se nám poštěstilo navštívit o rok později, ale to už je jiný příběh…