Riga a okolí

Ráno vstáváme brzy – však také dnešní plán není zrovna minimalistický. Máme namířeno do Národního parku Ķemeri (Ķemeru nacionālais parks), kde chceme navštívit jezero Slokas, Velké kemerské vřesoviště a plánujeme dojít až k mořskému pobřeží. Počasí je zatím ideální – je slunečno, ale žádné velké horko. Naše putování začíná na hlavním nádraží, kde kupujeme jízdenky do Ķemeri, malého nádraží na předměstské železnici Riga – Tukums.

Trať je elektrifikovaná a má široký rozchod (1 520 mm), což se odráží i v mohutnosti drážních vozidel. Nastupujeme do vlaku, představovaného příměstskou elektrickou jednotkou řady ER2. Tato vozidla byla vyráběna v letech 1962-84 v rižské lokomotivce RVR. Zvenčí i zevnitř nás stroj udivuje svou robustní konstrukcí a úctyhodnými rozměry. Jednotka je částečně zrekonstruovaná, jeden z vložených vozů je však zcela v původním provedení, a tak usedáme v něm, abychom si užili trochu nostalgie. Sedí se na koženkových lavicích v uspořádání 3+3, a to ještě zbývá dost místa na širokou uličku. Také strop vozu je posazen velmi vysoko. Osvětlení žárovkami, dřevěné rámy oken, rozklížené dveře a prosezené sedačky – to vše slibuje netradiční zážitek z cesty. Všímáme si ještě jedné skutečnosti, totiž že každý vagon má přiděleného svého vlastního průvodčího. Efektivita zřejmě není nejsilnější stránkou lotyšských drah…

Konečně se s děsivým trhnutím vlak pohne a těžkopádně a s duněním se dává do pohybu. Ukrajujeme první z těch asi 45 km, které nás dělí od Ķemeri. S rachotem přejíždíme viadukt přes Daugavu a míříme dál na západ. Zdálky pozorujeme gigantickou, 368 m vysokou televizní věž a nemůžeme si nevšimnout budovy Akademie věd ve stalinském slohu, která je téměř k nerozeznání od dejvického hotelu International. Vlak lomozí dál, až máme Rigu za zády a můžeme okusit i něco málo z lotyšské přírody, když projíždíme travnatými podmáčenými pláněmi podél řeky Lielupe, kousek před Jūrmalou. Jūrmala je jakési souměstí, vzniklé spojením šestnácti obcí. Celková populace čítá kolem 55 000 obyvatel, přičemž město se táhne v úzkém pobřežním pásu v asi třicetikilometrové délce. Jūrmala je oblíbené přímořské rekreační letovisko a lázeňská oblast.

Asi po hodině jízdy vlak se skřípěním zastavuje ve stanici Ķemeri. Vystupujeme a první, čeho si všímáme, je naprostý klid. Nádražní budova z roku 1922 je úhledná, což se však nedá říct o toaletách, situovaných v samostatné boudě. Vylomené dveře a zevnitř se linoucí nesnesitelný zápach neslibují nic dobrého, a skutečně – poté, co spatřím dva velmi neudržované turecké záchody shledávám, že potřeba ještě není neodvratná. Ķemeri je nejzápadnější a nejstarší částí Jūrmaly a zatímco většina jejích části prošla v posledních letech velkým rozvojem, tak v Ķemeri je situace opačná. Nechce se věřit, že ještě před několika málo desetiletími bylo Ķemeri oblíbené a velmi živé lázeňské středisko. Dnes nás vítají mrtvé ulice a hned první dům, který spatříme cestou z nádraží, je opuštěný, má zatlučená okna a zarůstá náletovými dřevinami. Kráčíme dál a situace se příliš nemění; první známky života vidíme až u skromného obchůdku, kde rokuje skupina starších mužů, krátících si čas kouřením a popíjením lahvového piva. Procházíme okolo bývalého kina, také zpustlého. Z některých domů zbyly doslova zříceniny. Ačkoliv je městečko plné zeleně, působí velmi zasmušilým dojmem. O mnoho lepší to není ani v městském parku, přestože ten alespoň nese znaky nějaké údržby. Původní lázeňský areál je však v troskách a blízká vodárenská věž, postavená v roce 1929, chátrá a vstup na schodiště vedoucí na vyhlídkovou plošinu ve výšce 42 m je uzavřen.

Za všudypřítomného ticha pokračujeme dál. Park se pozvolna mění v les. Na břehu říčky Vēršupīte, protékající lesem, objevujeme zchátralý pavilon, ve kterém s charakteristickým zápachem vyvěrá sirný pramen. Takových zřídel je v oblasti více - minerální prameny a léčivé bahno jsou pro národní park Ķemeri typické a právě ony stály u zrodu místního lázeňského průmyslu ve 30. letech 19. století. Na okraji městečka se zpoza stromů vynořuje majestátní bílá budova – lázeňský hotel, vystavěný v roce 1936 v neoklasicistním slohu. Impozantní stavba má za sebou slavnou minulost – místo si oblíbila například i švédská královská rodina. Za dob Sovětského svazu budova sloužila jako sanatorium. Před několika lety byla zahájena nákladná rekonstrukce, jejímž cílem bylo navázat na slavnou minulost hotelu – měl zde být otevřen nový pětihvězdičkový hotel řetězce Kempinski. Projekt však – zřejmě v souvislosti s ekonomickou krizí, která Lotyšsko zasáhla obzvláště drtivě – byl po proinvestování víc než půl miliardy korun pozastaven, a tak si pohled na architektonický skvost namísto hostů užívá pouze hlídač a jeho pes. To však ještě netušíme, že ten největší pomník dob dávno minulých nás teprve čeká.

Objevujeme jej sotva půl kilometru od východního okraje městečka. Zdálky vypadá jako vybydlený panelový dům, ale když přijdeme blíže, zjišťujeme, že stavba je výrazně větší a zchátralejší, než se původně zdálo. Jde o dvě rozložité dvanáctipatrové budovy, stojící proti sobě a při zemi vzájemně propojené nižší, plochou budovou. Dodáváme si odvahy a překonáváme pletivo, které – byť spíše symbolicky – brání vstupu dovnitř. Po chvíli je však zřejmé, že zruinovaný komplex nikdo nehlídá a že jedinou společností nám bude vítr, prohánějící se jeho konstrukcí. Stoupáme po schodišti do vyšších a vyšších podlaží. Dům sice již nemá okna, dveře, zábradlí ani žádné vnitřní zařízení, ale nosná železobetonová konstrukce vypadá pevně a stabilně. Pohyb komplikuje vrstva suti, pokrývající většinu podlahy. Pronikáme až do nejvyššího patra, kde procházíme chodbami, pokoji a různými dalšími prostory. Náhle se dostáváme na ochoz okolo jakéhosi atria, procházejícího vertikálně budovou téměř v celé její výšce, díky čemuž můžeme shlížet dolů skrze několik pater. Poblíž jsou také situovány dnes již ničím nechráněné výtahové šachty, jejichž zdi se sbíhají v závratné hloubce. Zážitek nicméně nelze doporučit lidem trpícím závratí.

Nakonec se dostáváme až na střechu, odkud se nám naskytne nevídaný výhled. Na jedné straně vidíme protější budovu – jako bychom v zrcadle viděli tu, na jejíž střeše stojíme my, na druhé straně vidíme až k obzoru se rozprostírající husté lesy. Jediný zvuk, který je slyšet, je šustění listí neduživých stromků, kořenících v prasklinách rozpadajících se zdí. Procházíme střešní nástavby, kde dříve byly strojovny výtahů, ale opět se přesvědčujeme, že žádná technická zařízení se v budově již nedochovala. Vstřebáváme poněkud depresivní atmosféru tohoto místa a po pár minutách se vracíme ke schodišti, abychom se vrátili dolů. Tam ještě prozkoumáme spodní část stavby, na které je z hlediska konstrukce zajímavé to, že z důvodu nestabilního podloží stojí na pilotách.

A co to bylo za záhadnou stavbu? Později se dozvídáme, že jde o bývalé sanatorium Līva, vystavěné v letech 1975-88. Sanatorium mělo sloužit vysokým funkcionářům komunistické strany a s ohledem na to bylo také náležitě vybaveno. Kolaps Sovětského svazu však způsobil, že nebylo již nikdy oficiálně otevřeno. Stavba zůstala opuštěná a co nerozkradli lidé, to rozhlodal zub času. Výsledkem je obnažená betonová kostra, smutně čnící z hlubokých lesů jako mrtvý vládce tohoto zádumčivého místa.