Riga a okolí

V lednu 2013 jsme se rozhodli využít příležitosti v podobě výhodných letenek z Prahy do Rigy a navštívit prostřední z trojlístku pobaltských republik – Lotyšsko. Linku tehdy čerstvě převzal lotyšský dopravce AirBaltic poté, co ČSA svou relaci zrušily. Na polovinu června 2013 jsme tedy zakoupili letenky a těšili se do nepříliš známé země, kde jsme měli strávit tři dny. Čas jsme plánovali strávit prohlídkou hlavního města Rigy a konáním výletů do jejího bližšího okolí.

Cena zpáteční letenky byla necelých €80 (tehdy cca 2 050 Kč), což byla podstatně sympatičtější částka, než za kterou bylo možné se do Pobaltí dostat dříve s českým dopravcem. Let měl být proveden turbovrtulovým hornoplošníkem kanadské provenience Bombardier Dash 8Q400, což jsme považovali za příjemné zpestření oproti široce rozšířené dvojici Boeing 737 a Airbus A320, byť za cenu nižšího cestovního komfortu.

Konečně přichází den odletu a já se v krátce po poledni scházím na Ruzyni se spolucestovatelem Vojtěchem. Zdá se, že času máme ještě dostatek, což umocňuje i fakt, že již máme vyřízený online check-in. Odlet je plánován na 14:45 z Terminálu 2. V letištní hale však zjišťujeme, že ta nesmyslně dlouhá a klikatící se šňůra lidí je skutečně fronta na bezpečnostní kontrolu. Řadíme se na konec zástupu. Minuty plynou a nám začíná být jasné, že rychlost pohybu fronty není zdaleka taková, jakou by měla mít, aby bylo možné stihnout gate ještě otevřenou. Čas utíká dál, ale my stále postupujeme šnečím tempem. Zbývá již jen pár minut, a tak musíme ve vlastním zájmu jednoduše předběhnout několik desítek lidí. Když přicházíme k „našemu“ letadlu, pociťujeme mírné zklamání, poněvadž namísto avizovaného Bombardieru je přistaven „obyčejný“ Boeing 737, a tak jsme ochuzeni o novou leteckou zkušenost.

Let je klidný a nudný, na druhou stranu je jisté, že oproti letovému řádu budeme na zemi dříve. Jediný zajímavý zážitek přináší manévry při sestupu na rižské letiště, během kterých opisujeme oblouk nad mořem a z malé výšky tak můžeme obdivovat obří kontejnerové lodě, křižující vody Rižského zálivu. Za pár okamžiků dosedáme na jedinou, 3 200 m dlouhou runway. Zdejší letiště – lotyšsky „lidosta“ – je sice nejvytíženější v Pobaltí, přesto je s velkými evropskými letišti z hlediska velikosti nesrovnatelné. To je však spíše výhoda – je mnohem přehlednější a cesta z letadla ven před letištní budovu je otázkou pár kroků. Pro srovnání – za rok letiště v Rize odbaví asi 4,8 milionu pasažérů, což je 2,5krát méně než ruzyňské letiště.

Opouštíme letištní halu a synchronizujeme hodinky s místním časem, čímž „ztrácíme“ hodinu – blíží se šestá večerní. Počasí je zde dobré, je po dešti a teplota se pohybuje okolo 15°C. Odmítáme nabídky taxikářů a přemisťujeme se na autobusovou zastávku jen pár desítek metrů od letištní haly. Odtud jezdí linka č. 22, spojující letiště s městem a naopak. Zatím máme k dispozici pouze eura, protože lotyšskou měnu není v Česku běžně možné dostat a směnárny přímo na letišti měly značně nevýhodný kurz, ale ukazuje se, že jízdenku je možné koupit v automatu na zastávce a zaplatit platební kartou. Nastupujeme do moderního nízkopodlažního autobusu a vyrážíme do Rigy. Cesta z letiště do centra města trvá něco kolem půl hodiny, během které nejprve jedeme po dálnici lemované autosalony prémiových značek, následně se proplétáme mezi dřevěnými domy evokujícími maloměsto, abychom „vyhlídkovou jízdu“ zakončili na okraji centra města – v blízkosti hlavního železničního nádraží (Centrālā Stacija / Rīga Pasažieru). Vystupujeme z autobusu a pouštíme se do hledání směnárny. Vcházíme do moderního nákupního centra, které je organicky spojeno s nádražní budovou. Ta se pyšní zdaleka viditelnou hodinovou věží, nesoucí nápis RĪGA. Zajímavě ztvárněný je i prostor před nádražím. V prostorách nákupního centra navštěvujeme pobočku jedné z místních bank, kde konečně měníme eura na laty. Transakce je bez poplatku a dostáváme slušný kurz. Jeden lat nás přijde přibližně na 36 Kč.

Vybaveni místní měnou se jdeme ubytovat. Hotel Westa, kde máme rezervaci, se nachází pouhých 500 m od nádraží, a tak jdeme pěšky. Hotel se nachází v těsné blízkosti centrálního tržiště, oblíbeného místa nákupů. Za dvoulůžkový pokoj na tři noci platíme celkem €105 (2 700 Kč), což znamená přibližně 450 Kč na osobu a noc. Ubytování je prosté, naše nevelké nároky však díky poloze téměř v samém centru a 24/7 recepci splňuje. Ubytujeme se a vyrážíme do ulic. Je zřejmé, že díky pokročilé hodině a pozvolnému smrákání už to dnes na žádnou velkou turistiku nebude, a tak víceméně nahodile procházíme ulicemi s tím, že až natrefíme na vhodnou restauraci, tak ochutnáme místní pivo.

Vnější centrum města je charakterizováno poměrně výstavní zástavbou, ač zdaleka ne všechny domy jsou opravené. Mnoho budov je v secesním slohu a nalezneme mezi nimi i skutečné architektonické skvosty. Objevujeme však i místa se zcela jinou a nečekanou atmosférou – stačí projít nenápadným průjezdem do vnitrobloku a člověk snadno propadne dojmu, že se ocitl na zcela jiném místě a možná i v jiné době. Ve dvorcích stojí další většinou jedno- či dvoupatrové dřevěné domy, často nalepené jeden na druhý nebo jen s úzkými průchody mezi nimi. Asfalt zde nehledejte – dvorky jsou blátivé, což ale nevadí všudypřítomným toulavým kočkám. Pokroucené kůlničky, spleti drátů a různý nepořádek připomínají spíše vesnici. Prohlížíme si jeden z těchto domů – kličkujeme mezi kalužemi, kolorit dotváří zaparkované obstarožní žigulíky. Stavení působí pochmurným dojmem, ale za okny některých z bytů se mihotá světlo. Občas se dokonce zdá, že nás za záclonou někdo zvědavě pozoruje. Z šachty do sklepa prýští vlhký chlad. Mám pocit, že dům by se spíše vyjímal v nějakém horroru. Zjišťujeme, že dům má otevřené dveře, a tak neodoláme a uděláme pár kroků dovnitř do tmavé chodby. Prkenná podlaha zavrže pod nohama a do nosu udeří směsice zatuchlého vzduchu a vůně dřeva. Ve tmě se cosi blýskne a kolem nás proběhne černá kočka. I takto se bydlí v Rize…

Vracíme se na ulici a pokoušíme se najít nějakou restauraci, což není tak snadné, jak by se mohlo zdát – hustota sítě restaurací a hospod v Praze je opravdu trochu jiná káva. Zkoušíme první podnik, který se nám po projití několika ulic připlete do cesty – ukazuje se, že jde spíše o diskotéku, navíc zcela prázdnou, ale přesto chvíli setrváme. Objednávám si ležák značky Lāčplēsis za cenu 1,50 LVL (55 CZK). Pivo není úplně špatné, ale nezdržíme se dlouho a přesouváme se do jiného podniku za účelem další degustace. Vcházíme do fotbalové hospody, kde si poroučíme pivo značky Tērvetes. Cena je 1,40 LVL (50 CZK), pivo je dost perlivé a vyznačuje se poněkud atypickou chutí. Pivní maraton zakončujeme v docela útulném baru Klondaika poblíž našeho hotelu. Zde testujeme pivo značky Aldaris, které v Lotyšsku patří mezi nejrozšířenější. Za cenu 1,50 LVL (55 CZK) však dostáváme docela nevýrazné pivo, v mnohém připomínající český Staropramen.

Pokud jde o místní speciality na poli alkoholických nápojů, musíme zmínit tradiční Rižský černý balzám (Rīgas Melnais balzams), který lze bez nadsázky považovat za lotyšský národní nápoj. V Rize se vyrábí již od poloviny 18. století. Jde o bylinný likér sestávající z 24 druhů bylin, smíchaných v 45% vodce. Likéru se přisuzují léčebné účinky – v minulosti byl využíván v lékařství a traduje se, že uzdravil i Kateřinu Velikou. Balzám jsme samozřejmě museli ochutnat a můžeme říct jediné – je opravdu velmi, velmi hořký. Když se před jednou hodinou ranní vracíme na hotel, jsme v dobré náladě a plni plánů na nadcházející dny.