Putování Dunajskou deltou
Po neúspěchu v kempu Zorile Albe v Sarichioi, který buď přestal existovat nebo ještě nezahájil sezónu, jsme nuceni hledat náhradní ubytování. Cestou do přístavního města Tulcea, odkud máme zítra vyplouvat do delty Dunaje, jsme na žádný kemp nenarazili, a tak vysíláme Vojtěcha na průzkum do jednoho z pensionů nedaleko centra Tulcey. Vojtěch boduje: z původní nabídky dvou dvoulůžkových pokojů za 80 RON každý (480 CZK) nakonec vyčaruje jeden třílůžkový pokoj za 100 RON (600 CZK). To bereme, a tak zůstáváme přes noc zde v pensionu Ramona. Stíháme se tu ještě i dobře navečeřet - kuře Valdostana s hranolkami za 15 RON (90 CZK) i Tochitură - dušené maso s mamaligou (kukuřičnou kaší) za 16 RON (96 CZK) se ukázaly jako dobrá volba. Samozřejmě nemohlo chybět pivo Timișoreana, které jsme si z rumunských piv oblíbili nejvíce, zde za cenu 4,50 RON (27 CZK). Na závěr pohovoříme s provozním, ze kterého tahám rozumy a tipy k návštěvě lesa Letea, kterou plánujeme na druhý den pobytu v Dunajské deltě.
Ráno odjíždíme z pensionu a odstavujeme auto na placeném parkovišti u přístavního terminálu v Tulcee. Chvíli trvá, než se zorientujeme v systému parkovacího automatu, který přijímá jen mince a nevrací zpět. Platí se 6 RON za den (36 CZK). Poté na přepážce společnosti Navrom Delta kupujeme lodní lístky do Suliny za cenu 46 RON (276 CZK). Zbývá ještě zakoupit povolenky ke vstupu do Biosférické rezervace Dunajská delta, což provedeme pomocí prodejního automatu v administrační kanceláři Dunajské delty. Platí se 5 RON za den nebo 15 RON za týden (30 resp. 90 CZK) a stroj opět nevrací mince. Tím máme administrativu vyřízenou a před vyplutím lodi stíháme ještě rychlý oběd v jedné z restaurací naproti molu.
Jak jsem již uvedl, cílem naší plavby je Sulina, ospalé městečko ležící v ústí jednoho z dunajských ramen do Černého moře a představující tak nejvýchodnější výspu Rumunska. Ve 13:00 zvedáme kotvy a opouštíme přístav. Loď pluje uvolněným tempem a na překonání 70kilometrové vzdálenosti tak potřebuje více než čtyři hodiny. Přeplněná loď cestou několikrát zastavuje - ve 14:15 v Partizani, ve 14:50 v Maliuc, v 15:15 v Gorgova a v 16:05 v Crisanu. Zde je zastávka delší - krom výměny části cestujících probíhá také překládka nákladu, a tak můžeme okolo lodi a na lodi pozorovat čilý ruch. Ač je plavba zdlouhavá, tak za přispění dobře zásobeného lodního baru, odkud se zásobíme plechovkami piva Timișoreana, si ji vcelku užíváme. Ve čtvrt na šest se vyloďujeme v Sulině, ubytujeme se a den zakončujeme příjemným posezením na terase restaurace Perla, s Dunajem doslova na dosah ruky. Ochutnáváme místního sumce na grilu (Somn la Gratar, 19 RON / 114 CZK) s pečenými rozmarýnovými bramborami (8 RON / 48 CZK) a seznáváme, že pokrm je vynikající. Jídlo zapíjíme točeným pivem Ciuc (6 RON / 36 CZK). Později dorazí kytaristka a posezení na terase je za poslechu živé hudby ještě o něco příjemnější. Slunce se sklání k obzoru a svými posledními paprsky barví hladinu Dunaje do oranžova. Výlet do Dunajské delty začíná více než dobře.
Následující den vstáváme brzy. Čeká nás výlet do vesnice Letea a blízkého lesa, ležícího jen pár kilometrů od ukrajinských hranic. Opouštíme pension Casa Iustina, který nám byl útočištěm na uplynulou noc a vydáváme se k přístavu. Loďkou s přívěsným motorem se necháváme převézt na levý břeh Dunaje (cena za osobu 1 RON / 6 CZK), kde ještě poměrně dlouho čekáme na odjezd mikrobusu do Letey. Za lístek platíme 13 RON (78 CZK). V 7:00 se unavený mikrobus dává konečně do pohybu. Plahočíme se prašnými cestami, vůz neustále poskakuje v nesčetných výmolech a vyjetých kolejích a sílící slunce vyhání teplotu v kabině nepříjemně vysoko. Nic z toho nám po včerejším prodlouženém večeru nedělá zrovna dobře. Asi po hodině úmorné jízdy konečně vystupujeme v odlehlé vesničce Letea. Zde jako by se zastavil čas - prašné cesty, prakticky žádná auta a venkovsky odění obyvatelé přispívají ke koloritu této zapomenuté vesničky. Skromné dřevěné domky s doškovými střechami a laťkovými plůtky však hrají jasnými modrými barvami, díky čemuž jinak jistě velice chudá vesnice nepůsobí nikterak ponuře. Občas projede vůz tažený koňmi, a když se usadí zvířený prach, rozhostí se opět blahodárný klid.
V náhodou objeveném koloniálu krčícím se v temném přístřešku kupujeme jídlo a chystáme se na cestu do lesa Letea, když ke mně přiběhne vitální stařenka s šátkem na hlavě. Ukazuje se, že ji přilákal můj fotoaparát a těší se, že jí udělám nějaké záběry. Daria - tak se venkovanka jmenuje - mne táhne ke svému rodnému domku, dnes již notně zpustlému a zarostlému a hned se staví před objektiv, skoro celá ztracená ve vysoké kukuřici. Dozvídám se, že vesnice Letea je osídlena převážně Ukrajinci, zatímco vedlejší vesnice C. A. Rosetti je rumunská. Vypravuje mi o svém životě v deltě Dunaje, o tom jak pěstuje brambory a cibuli a neustále se mne na něco vyptává. Jelikož ukrajinsky moc nemluvím, má to se mnou dost těžké. Následně mne přivádí do obchůdku, kde pracuje její vnučka, aby mi napsala adresu, kam mám fotky poslat. Schovávám lístek, ptám se pro jistotu ještě na cestu do lesa Letea a po srdečném rozloučení se vracím zpátky ke kamarádům.
Doufám, že Darie mé fotky dorazily, ale to už se asi nikdy nedozvím...
Rychle posnídáme a již vyrážíme vyprahlou vesnicí na sever k lesu Letea, chráněné oblasti v srdci Dunajské delty. Místní obyvatelé, věnující se zejména zemědělské činnosti, si nás zvědavě prohlížejí; přece jen do těchto zapomenutých končin nezavítá turista každý den. Za vesnicí míjíme pastviny s koňmi a kravami pasoucími se okolo tůněk a již přicházíme k lesní rezervaci, obehnané plotem. Vjezd je zahrazen, a tak nezbývá než plot přelézt. Těšíme se na místní divoké koně a zpola zatopený les, avšak asi máme smůlu - na tato místa se nám nedaří dostat. Hustý les s mohutnými duby, jilmy, topoly a dalšími listnáči sice není zcela bez zajímavosti, avšak stejně jsme poněkud zklamaní. Pobyt v lese též značně znepříjemňují krvelační komáři, vyznačující se obdivuhodnou rezistencí vůči repelentu. Vojtěch túru pralesem vzdává a vrací se zpátky do vesnice. Já s Petrem se alespoň snažíme dostat z vlhké džungle na denní světlo, což se nám nakonec podaří. Zanedlouho se dostáváme ven z obory, ale ocitáme se na kraji močálu. Nakonec volíme možnost oboru obejít a vrátit se do vesnice oklikou. Cesta se však protahuje na pěkných pár kilometrů, navíc v dosti složitém, silně podmáčeném terénu - místy se po kolena boříme do vody a bahna, sužuje nás ostré slunce a ani třicetistupňová teplota turistických výkonům příliš nenahrává. Když přicházíme zpátky do vesnice, máme toho až dost.
Víceméně náhodou narazíme na penzion, o kterém mi Daria vyprávěla, že patří manželovi její dcery, a tak domácím vyprávím o našem setkání. Ač pension nefunguje přímo jako veřejná restaurace, jsme obslouženi a můžeme si pochutnat na rybí polévce (10 RON / 60 CZK) a lahvovém pivu Timișoreana (4 RON / 24 CZK). Mezitím dorazí i Vojtěch a domlouváme se na zpáteční cestě do Suliny. Mikrobus jezdí z Letey do Suliny pouze ráno a odpoledne a do 16:00 se nám čekat nechce. Konsultuji situaci s majitelem pensionu a dostávám nabídku na zprostředkování dopravy motorovým rychlostním člunem za cenu 300 RON (1 800 CZK). Cena je vysoká, avšak vidina ušetřených několika hodin spolu s vyhlídkou na brzké lenošení na pláži a koupání ve vlnách Černého moře způsobuje, že nabídku přijímáme. Dopíjíme pivo a odcházíme k molu. Původně jsme si ani nevšimli, že necelých sto metrů za pensionem je jedno z dalších dunajských říčních ramen, které zde v deltě vytvářejí složitou spleť. Za pár minut skutečně připlouvá "náš" člun. Když se naloďujeme na rozkývanou palubu, s nelibostí sleduji svou sluneční clonu, která poslechla zákon gravitace a promptně se přemístila z objektivu na bahnité dno řeky. To už ale kapitán startuje motor, lodní šroub nabírá obrátky a brzy necháváme Sulinu za zády.
Přestože říční rameno je zde pouhých několik metrů široké, plujeme úctyhodnou rychlostí. Zpomalujeme pouze když se vyhýbáme s protijedoucím člunem nebo odbočujeme do jiného říčního ramena. Několik metrů vysoké rákosí vytváří na obou březích neprostupnou, ostře zelenou hradbu. Dokonale modrá obloha bez jediného mráčku se zrcadlí v hladině řeky, obrostlé po stranách žlutými a zelenými lekníny. Člověku z té záplavy modré a zelené barvy až přechází zrak. Když říční džungle ustoupí, můžeme pozorovat stáda koní, líně se pasoucích na zelených březích. Po několika odbočkách vplouváme do Sulinského ramena, jednoho z tří hlavních řícních ramen v deltě Dunaje. Odtud je to do sulinského přístavu již jen co by kamenem dohodil. Dvacetikilometrovou plavbu říčním labyrintem jsme zvládli během necelé půlhodiny. S kapitánem se domlouváme, že nás zaveze ještě kousek dál za přístav, abychom si mohli prohlédnout torzo opuštěného majáku, který kdysi střežil vjezd do přístavu. Pár okamžiků poté již přirážíme ke břehu v Sulině.
Nakupujeme v místním supermarketu a přesouváme se ke starému majáku, vybudovaném Osmany na počátku 19. století. Později maják sloužil potřebám Evropské Dunajské komise a dnes v jeho zdech sídlí muzeum. Za cenu 5 RON (30 CZK) si lze prohlédnout expozice věnované plavbě a osobnostem spojeným se Sulinou a po točitém schodišti vystoupat na ochoz, odkud si lze Sulinu a okolí prohlédnout z ptačí perspektivy. Po prohlídce majáku zastavujeme taxi a necháváme se odvézt na nedalekou pláž. Cena jízdy činí 7 RON (42 CZK), taxikář vypadá seriózně, a tak se rovnou domlouváme na zítřejším odvozu zpátky do Suliny v 5:50 ráno. Jsou asi čtyři hodiny odpoledne, když konečně spočineme na plážovém lehátku. Vojtěch se jde oddávat spánku, zatímco já a Petr se věnujeme pití piva a koupání.
Pláž v Sulině je písčitá, pokrytá světlým pískem a místy také mnoha ostrými úlomky škeblí. Moře je teplé a velmi mělké. Narozdíl od vnitrozemí zde vane příjemný vánek, a tak není ani na slunci nikterak nesnesitelně. Pláž je vybavena restaurací, barem a množstvím stánků, kde lze zakoupit lahvové pivo (naše oblíbená Timișoreana za 5 RON / 30 CZK). Ačkoliv je na pláži značné množství rekreantů, je zde vcelku uklizeno. Bohužel zdejší gastronomické provozy končí dnes svůj provoz okolo osmé hodiny, a tak se večer ještě vracíme do města posedět v naší oblíbené restauraci Perla. Už po tmě se vracíme na pláž, přesněji řečeno do její odlehlejší části, kde v písku stavíme stan. Spát se nám však ještě nechce, a tak bereme piva a jdeme se usadit na molo, vybíhající do moře. Je již úplná tma, a tak si nemůžeme nevšimnout překrásné noční oblohy s takovým množstvím viditelných hvězd, na které z našich končin opravdu nejsme zvyklí. Noc je klidná, doprovází ji jen příjemné šumění moře a ani divočáci, před nimiž jsme byli varováni, nás nepřišli poctít svou přítomností.
Vstáváme sice už po páté hodině ranní, ale odměnou nám je pohled na sluneční kotouč, který se právě vyhoupl nad obzor a v záplavě žluté, červené a fialové barvy rozzářil hladinu moře, zčeřenou mírnými vlnkami. Na břehu odpočívá hejno racků a rybáři rozhazují své první sítě. Přichází další slunečný a horký den.
Spekulujeme, zda taxikář dostojí naší včerejší dohodě a popravdě, moc šancí mu nedáváme. Řidič se nicméně ukazuje v dobrém světle, když ve smluvený čas přistavuje vůz a my tak můžeme včas odjet do městečka. Vystupujeme přímo u mola společnosti NAVA Rapida Diana, jejíž hydrofoil (křídlový člun) je zde zakotven. Asi půl hodiny před odjezdem přichází personál a začíná boarding. Kupujeme lístky do Tulcey, kde naše putování Dunajskou deltou skončí. Cena jednosměrné jízdenky je 60 RON (360 CZK). Hydrofoil typu Voschod, vyrobený v loděnicích ve Feodosii na Krymu pravděpodobně někdy na přelomu 80. a 90. let, má svá nejlepší léta za sebou. Přesto posádka ve složení kapitán, strojník a dva stevardi dodrží čas odjezdu, a tak v 6:50 s brumláním vznětového dvanáctiválce za zády odrážíme od břehu a nabíráme kurz na Tulceu.
Po několika minutách postupného zvyšování výkonu loď přechází do klouzavého režimu, trup se naklání, vynořuje se z vody a loď nabírá rychlost. Plavidlo tohoto typu dosahuje rychlosti až 32 uzlů. Bohužel z výhledu ven mnoho nemáme - výhled kazí špinavá okna a vodní tříšť, obklopující trup lodi. Cestou zastavujeme pouze v Crisanu a pak již nás cestou do Tulcey nic nebrzdí. V cílovém přístavu jsme včas - po hodině a půl plavby. Oproti konvenční lodi, kterou jsme pluli cestou tam, je délka plavby asi třetinová.
Vstupujeme na pevnou půdu a asi v půl deváté usedáme k snídani v restauraci Delta Dunarii vedle přístavu a objednáváme si vaječnou omeletu s paprikou a rajčaty (6 RON / 36 CZK) a kávu. Po snídani usedáme do auta, odjíždíme z Tulcey a tím děláme za putováním deltou Dunaje definitivní tečku.