Rumunsko, Moldavsko a Podněstří

Poté, co jsme předešlého roku 2015 procestovali západní část Balkánského poloostrova, přišla o rok později na řadu také jeho východní, přesněji řečeno severovýchodní část. Tedy Rumunsko, okrajově i Moldavsko a jako třešničku na dortu jsme do cestovních plánů zařadili také samozvanou republiku Podněstří, táhnoucí se podél řeky Dněstr mezi Ukrajinou a Moldavskem.

V sobotu po třetí ráno vyjíždíme autem z Prahy přes Bratislavu a Budapešť; první rumunské město, kam přijíždíme, je Oradea v župě Bihor. My však pokračujeme ještě o kousek dál - do národního parku Apuseni, kde nás zítra čeká trek v krasové oblasti plné jeskyní a propastí. Už když se večer blížíme těžce sjízdnou štěrkovou cestou k našemu pensionu, začíná pršet a silný déšť nás zastihne i zítra během treku okolo krasového komplexu Ponorné hrady (Cetățile Ponorului). Jsme promoklí na kost; odpolední část programu tudíž rušíme a odpočíváme v kempu Glavoi, situovaném pod úbočími Bihoru na zvlněné louce, protkané meandrujícím potůčkem. Silný déšť se odpoledne skutečně ještě několikrát opakuje; o vrcholky smrků na stráních okolo mýtiny se trhají chuchvalce šedých mraků, z potůčku se stává řeka a louka je brzy celá rozmáčená.

Po druhém noclehu v Apuseni se pouštíme dál na jih do Transylvánie. Cestou zastavujeme u vesnice Geamăna, kde se nachází "toxické jezero" - úkaz úžasný i smutný zároveň. Jezero vzniklo antropogenně zatopením údolí včetně vesnice samotné. Takto vzniklá nádrž poté posloužila k vypouštění toxického odpadu, produkovaného v nedalekém měděném dole. Z nevábně vyhlížející vody, s hladinou tvořenou hustou šedavou hmotou, čnějí mrtvé stromy a o kousek dál z vody vyčnívá kostelní věž. V těchto místech se barva vody mění z šedivé přes zářivě bílou až po jedovatě oranžovou. Po jezeře je možné se projít díky chatrné lávce, položené přímo na polotekuté hladině.

Po noclehu v kempu Ledo na břehu tentokrát netoxické přehrady u města Hunedoara, vyrážíme následujícího rána k branám Korvínského hradu (Castelul Corvinilor). Mohutný hrad s mnoha věžemi se tyčí na skalnatém ostrohu v meandru řeky a je údajně největší rumunskou gotickou stavbou. Po prohlídce hradu odjíždíme směrem na město Sibiu, nedaleko kterého je náš další cíl - solná jezírka Ocna Sibiului. Zde zažijeme poněkud netradiční koupání - salinita některých jezírek je srovnatelná s Mrtvým mořem a jezírko s dnem tvořeným černým, mazlavým, zato však léčivým bahnem také člověk nevidí každý den. Odpoledne se ještě stíháme přesunout do kempu nedaleko hradu Bran, legendami opředeného němého strážce valašsko-transylvánské hranice. Čím více se blížíme karpatským hřbetům, tím horší je stav vozovky. Poslední část cesty se tudíž protahuje, avšak ještě před soumrakem stíháme přijet do kempu ve stínu slavného hradu.

Romantická vizáž hradu, čnícího z neprostupných hvozdů uprostřed Karpat, inspirovala na sklonku 19. století irského spisovatele Brama Stokera k sepsání románu Dracula. Pravdou však je, že skutečné sídlo knížete Vlada Țepeșe neboli Draculy se nachází jinde. To však nezabránilo rozvinutí bohatého turistického průmyslu, který zcela ovládl podhradí Branu. Kdo by si vysnil pitoreskní hrad s temnou minulostí, ztracený v divokých horách, byl by dnes zklamán. Turistický potenciál místa je značný a je to vidět na každém kroku. Přesto hrad samotný je zajímavý a stojí za návštěvu. Oproti asketickým síním Korvínského hradu připomíná interiér Branu spíše pohodlný zámek. Však také byl Bran obýván až do roku 1948. Odpoledne zavítáme do přírody, když zdoláme soutěsku Șapte Scări. Soutěska je tvořena kaskádou sedmi vodopádů, kolem kterých vedou železné lávky a schůdky. Den končíme prohlídkou patrně nejkrásnějšího rumunského města - Brašova. Město se zachovalým opevněním a mnoha historickými stavbami bylo založeno německými rytíři. Spíme vcelku stylově v apartmánu v přízemí několik staletí starého domu.

Šestého dne vyrážíme do Fagaraše - nejvyššího rumunského pohoří. Přijíždíme od severu po známé Transfagarašské magistrále, jejíž vrcholový úsek se obvykle otevírá až 1. července. Nabíráme výškové metry a shlížíme dolů do horských údolí; s každou další serpentinou je však teplota stále nižší a zhoršuje se viditelnost. Když dosáhneme sedla u jezera Balea ve výšce 2 034 m n.m., ukazuje teploměr 8°C, je mlhavo a po teplém slunečném dni, který panoval ještě pár desítek kilometrů a minut odtud není ani památky. Po rychlém obědě se připravujeme na výstup na horu Vânătarea lui Buteanu (2 507 m n.m.). Takto chladné počasí jsme přece jen nečekali, brzy se však ukazuje, že to byl teprve začátek. Se sbaleným stanem na zádech ukrajujeme první metry z asi 500metrového převýšení, které máme před sebou. Míjíme zdánlivě nekonečné stádo ovcí připomínající živý vodopád a obdivujeme šedou stuhu Transfagarašské magistrály, vinoucí se pod námi v mnoha obloucích jako autodráha. Zelené stráně rychle střídají suťoviska, místy stále zaváté sněhem a horská krajina tak nabývá pustějšího rázu. Počasí je minutu od minuty horší. Ledový vzduch přináší četná oblaka, která nás co chvíli obklopí a utvoří hustou mlhu, omezující viditelnost na jednotky metrů. Škrábeme se nahoru po sněhu a kamení a naštěstí brzy dosahujeme hřebenové stezky, odkud již není na vrchol daleko. Po několika křivolakých, avšak ještě ne lezeckých pasážích, dosahujeme vrcholu. Bohužel počasí je nyní již natolik špatné, že nevidíme vůbec nic.

V plánu máme sestoupit k vodám ledovcového jezera Lacul Capra ve 2 230 m n.m. Viditelnost je nyní však nulová, a tak bez vizuálního kontaktu s jinak blízkým jezerem sestupujeme po vyšlapané pěšině tušeným směrem. V jednu chvíli se však mezi oblaky vytvoří štěrbina a my s úžasem zjišťujeme, že jdeme po úzké hřebenové stezce, po obou stranách je prudký sráz a nalevo nějakých 200 metrů pod námi se nachází jezero. Když obloukem sklesáme k jeho břehu, jsme promrzlí až na kost. Studený vítr a mračna, přetékající přes hřeben obklopující jezero a stékající dolů jako nějaký éterický vodopád ani nedávají příliš velkou naději na zlepšení. Naše původní představa o koupání v jezeru a příjemně stráveném odpoledni na jeho břehu, je za těchto okolností k smíchu. Stěží hledáme místo, kde bychom mohli vztyčit stan, aniž by byl rozmetán poryvy větru nebo se zabořil do podmáčené půdy. Když stavíme provizorní příbytek, ruce mám již tak promrzlé, že mne vůbec neposlouchají a nemám v nich žádný cit. Jakmile to jde, soukáme se oblečení do spacáků a snažíme se trochu rozmrznout a pokud možno i usnout. To však není tak jednoduché; stan se prohýbá v poryvech větru, tropiko pleská jako zběsilé a znemožňuje spánek. Ještě pozdě po půlnoci jsem vzhůru.

Nad ránem se vítr konečně tiší a když vstáváme, není po větrné smršti ani památky. Vycházející slunce vytváří na protilehlých svazích hru světel a stínů. Horské údolí se ještě noří do polotmy, která kontrastuje se zlatem zalitými štíty, nastavenými prvním slunečním paprskům rodícího se dne. V nepatrném oparu vznášejícím se nad údolím paprsky kreslí rovnoběžné linie, aby o stovky metrů dál dopadly na horská úbočí a vysvobodily je z mrazivého sevření. Jezírka, která obklopují naše tábořiště, jsou pokryta tenkou vrstvičkou ledu. Fagaraš nám ukázal, že i na vrcholu léta dokáže nastavit svou ledovou tvář...

Po sestupu k jezeru Balea odjíždíme Transfagarašskou magistrálou dál na jih. Odteď již jen klesáme a cestou krom poutavých výhledů na divoká úbočí posetá balvany či porostlá hustými lesy, obdivujeme mimo jiné vodopád Cascada Capra, největší klenbovou přehradu v Rumunsku a zříceninu Cetatea Poienari - skutečný, byť ne tak malebný hrad valašského knížete Vlada Țepeșe neboli Draculy. Po kratší zastávce ve městě Curtea de Argeș protínáme jižní okraj karpatského oblouku a tím uzavíráme první část expedice.